Japonci pod vládou císaře Hirohita měli z počátku druhé světové války zájmy především v Asii. Avšak situace se změnila, když Spojené státy zareagovaly na expanzivní politiku Japonska, především obsazení francouzské kolonie Indočíny, odstávkou ropy, dalších strategických materiálů a zmrazením účtů v USA. A i když se potom mezi oběma státy vedla diplomatická jednání, japonský císař souhlasil s útokem na americkou základnu na Havajských ostrovech.
Japonsko počítalo s tím, že útokem výrazně oslabí Spojené státy a pak s nimi sjedná výhodný mír. A tak se 6. prosince 1941 začala japonská armáda šikovat 440 kilometrů severně od Havaje a čekala na poslední rozkaz. Nejprve chtěla americký přístav napadnout miniponorkami, avšak to se minulo účinkem. Krátce nato vyletěla první vlna japonských stíhaček a bombardérů.
Americké radary na severu ostrova Oahu ráno zaznamenaly přilétající letouny. Velitelství však operátory ujistilo, že se jedná o vlastní bombardéry B-17, které měly dorazit na zdejší základnu z pevniny. Japonská letadla se tak mohla přesunout do radarového stínu a zmizet z dohledu.
Zkázu nepřipraveného přístavu započal symbolický smluvený signál „Tora, Tora, Tora!“ (Tygr, tygr, tygr). Jako šelma se přikradli k nic netušícím Američanům a udeřili. První vlna náletů byla zdrcující. Japonské bombardéry zaútočily jak na letecké základny, tak i pomocí torpéd na lodě v přístavu.
Především odříznutí Američanů od letadel bylo pro tento útok klíčové. Do vzduchu se jich tehdy nakonec dostalo ani ne dvě desítky – a to se zpožděním. O moc lépe na tom nebyly ani obsluhy protiletadlových děl a kulometů.
Mezi první a druhou vlnou náletů se ale obrana vzpamatovala, o čemž svědčí i počet sestřelených japonských letadel – zatímco z první vlny se nevrátilo devět strojů, druhá se stala osudná dvaceti posádkám.
Celý nálet, k jehož neočekávanosti přispělo i to, že Japonsko předalo nótu s vyhlášením války až po útoku, trval jen necelou hodinu a půl. Následky ale byly na první pohled hrozivé, zahynulo přes 2400 Američanů, na dně skončily čtyři bitevní lodě a potopena či poničena byla i řada dalších plavidel.
Náhoda, která ovlivnila válku
Kvůli obavám z možného protiútoku Japonci nepodnikli uvažovanou třetí vlnu náletu, a tak přístavní zařízení v Pearl Harboru uniklo vážnému poškození a mohlo i nadále sloužit námořnictvu. Ještě podstatnější bylo, že zničení či poškození unikly tři americké letadlové lodě – dvě právě vezly letouny na vzdálenější ostrovy, třetí čekala na své letecké osazenstvo v San Diegu.
Pouhé náhodě tak Američané vděčili za to, že hned od začátku války měli své námořní letectvo připravené k boji. A jak se ukázalo v dalším průběhu bojů v Tichomoří, právě letadlové lodě a jejich stroje rozhodovaly o vítězství v námořních bitvách, a tak i o výsledku války.
Stejná náhoda pak také způsobila, že Japonci sice „dosáhli v Pearl Harboru velkého taktického vítězství, ale zároveň prohráli válku“, jak výsledek prozíravě zhodnotil jeden z velitelů útoku, admirál Čiuči Hara.
Namísto výhodného míru válka s vojenskou velmocí
Japonci si od náletů slibovali demoralizaci a oslabení nepřítele. Agrese vyvolala opačný efekt a urychlila vstup Spojených států do války po boku Spojenců a zapojení se do bojů v Tichomoří.
Japonci nestačili držet krok se svými soky v nahrazování ztraceného vojenského materiálu, především letadlových lodí a vycvičených mužů.
Postupné oslabování císařství, které zarytě odmítalo bezpodmínečnou kapitulaci, dokončily v roce 1945 atomové pumy svržené na města Hirošima a Nagasaki. Až poté se Japonci vzdali.
Poválečné Japonsko koncem šedesátých let přijalo tři nejaderné zásady odsuzující národní atomové zbrojení. Etické a právní opodstatnění svržení atomových bomb je dodnes předmětem diskusí.
