Washington – Duely lídrů, kandidátů na premiéra či prezidenta nejsou v dnešní době nic mimořádného. Původně americký zvyk si osvojily i mnohé evropské země – dokonce i u nás se těsně před volbami v televizním klání střetli dva největší rivalové na politické scéně Petr Nečas a Jiří Paroubek. Vzhledem k tomu, že debaty tohoto typu bývají ostře sledované nejen médii, ale i voliči, politici se na ně velmi pečlivě připravují, protože vědí, že rozhodují i maličkosti - například pudr či pohled na hodinky. Poprvé před televizními kamerami diskutovali 26. září 1960 John Fitzgerald Kennedy a Richard Nixon. Ačkoli oba podle historiků debatovali zručně, demokrat Kennedy svým charismatem „šedivého“ Nixona zcela zastínil. Diskuse jsou totiž pro voliče velmi důležité, ale nikoli pro jejich obsah. Diváky zajímá více než program fakt, jak se politici chovají pod tlakem a jak jsou pohotoví.
Američané, kteří duel poslouchali v rádiu, měli pocit, že vítězí republikánský viceprezident. Naopak ti, kteří sledovali televizi, připisovali více bodů Kennedymu. Do té doby nepříliš zkušený politik na obrazovce prostě vypadal lépe - byl opálený a energický. Z virózy se zotavující Nixon naopak podcenil líčení, jeho neoholená tvář se mu leskla. Také nepadnoucí oblek nelichotivé barvy splýval s pozadím. Kennedy nakonec volby vyhrál těsným rozdílem.
Po Nixonově debaklu další favorité televizní debaty odmítali. Byl to případ Lyndona Johnsona v roce 1964 i samotného Nixona v letech 1968 a 1972 (kdy byl prezidentem). Naopak o čtyři roky později Gerald Ford chybně vyhodnotil televizní přenos s Jimmym Carterem jako šanci, ale prohrál. V roce 1980 se karta zase obrátila a Carter podlehl Ronaldu Reaganovi v debatě i celkově ve volbách. Od té doby se televizní klání konají pravidelně a nikdo se z nich nevykroutil.
Reagan například Cartera ničil tím, že na jeho prohlášení reagoval shovívavým úsměvem: „Už s tím zase začínáte.“ Sál se smál a Carter vypadal jako zlobivé dítě. Bývalý herec zabodoval i v roce 1984, kdy se pro něj duel s Walterem Mondalem nevyvíjel zrovna slibně. Reagan už tehdy měl svůj věk, bylo mu 73 let, a působil unaveně. Na rýpavou otázku ale odpověděl: „Opravdu nechci vytřískávat politický kapitál z mládí a nezkušenosti mého protivníka.“ A vyhrál.
V paměti zůstává i scénka z duelu George Bushe staršího s Billem Clintonem a Rossem Perotem v roce 1992, kdy se Bush při ožehavém tématu několikrát podíval na hodinky. Na Američany toto gesto zapůsobilo jako ručník hozený do ringu. Albertu Goreovi se zase v roce 2000 při debatě s Georgem W. Bushem vymstilo to, že vzdycháním dával najevo, jak se mu Bushovy odpovědi nelíbí. Diváky to popudilo, Gore na ně zapůsobil velkopansky až arogantně.
