V únoru 1988 se na Leninově náměstí v Stěpanakertu sešlo několik stovek lidí, kteří požadovali připojení Náhorního Karabachu k Arménii. Do týdne se jich na hlavní prostranství správního centra Náhorně-karabašské autonomní oblasti Ázerbájdžánu vydaly tisíce a jejich požadavek podpořil i místní sovět. Rozhořel se tak spor, který vyústil v regulérní válku a který není ani po třech desetiletích vyřešen – podobně jako zamrzlé konflikty v Podněstří, Abcházii a Jižní Osetii. Většinu těchto sporů navíc stále využívá ve svůj prospěch Rusko, jež také napomohlo vzniku posledního konfliktu nabírajícího podobný scénář – na východoukrajinském Donbase.
Před třiceti lety začal spor o „černou zahradu,“ první z postsovětských zamrzlých konfliktů
Arménsko-ázerbájdžánský spor o Náhorní Karabach, převážně Armény obývanou enklávu na území Ázerbájdžánu, není jakýmsi starodávným konfliktem s příčinami kdesi dávno v minulosti. Jeho kořeny spadají do počátku dvacátého století, do doby, kdy se hroutilo osmanské i ruské impérium a začal sílit nacionalismus.
Napětí sice mezi oběma etniky existovalo už dříve, v násilí se ale změnilo poprvé až v souvislosti s první ruskou revolucí v roce 1905, kdy se bojovalo nejen v Karabachu, ale i v Baku či Jerevanu.
Když pak v roce 1918 Arménie i Ázerbájdžán vyhlásily nezávislost, přely se o společnou hranici. Jedním z ohnisek sporu byl i Karabach, o nějž (a o dvě další oblasti) vedly do roku 1920 sérii krátkých válek. Poté, co celou oblast Jižního Kavkazu ovládli bolševici, přičlenili Náhorní Karabach v roce 1921 k Ázerbájdžánu coby autonomní oblast.
Až do konce 80. let byl v oblasti klid, byť například v letech 1945, 1965 a 1977 psali Arméni do Moskvy petice za připojení enklávy k sovětské Arménii. Za nový počátek sporu jsou považovány demonstrace karabašských Arménů v únoru 1988, i když případy násilí mezi oběma etniky se jak v Arménii, tak v Ázerbájdžánu objevovaly už v předchozím roce.
Po protestech ve Stěpanakertu, které začaly 13. února 1988 (někdy se uvádí i 11. únor), nepokoje a násilnosti v obou „mateřských“ republikách ještě víc eskalovaly. Následoval mimo jiné pogrom na Armény v ázerbájdžánském Sumgaitu, Ázerbájdžánci zase byli vyháněni z Arménie.
Situace postupně eskalovala v ozbrojený konflikt mezi karabašskými Armény podporovanými (čerstvě nezávislou) Arménií a (taktéž nově nezávislým) Ázerbájdžánem. Válku, která si vyžádala asi 30 tisíc mrtvých a statisíce uprchlíků, zastavilo v květnu 1994 příměří.
Řešení v nedohlednu
Většina Náhorního Karabachu je v současnosti v rukou Arménů, kteří okupují také některé přilehlé části Ázerbájdžánu (celkem kontrolují přibližně pětinu jeho území). Přestože Náhorní Karabach vyhlásil nezávislost, nikdo z členů OSN (včetně Arménie) ho neuznal, a enkláva je mezinárodním společenstvím stále považována za součást Ázerbájdžánu.
Konflikt se pokouší řešit takzvaná Minská skupina, které spolupředsedají diplomaté z USA, Ruska a Francie. Stálými členy skupiny jsou také Bělorusko, Německo, Itálie, Švédsko, Finsko, Turecko a samozřejmě Arménie a Ázerbájdžán. K ozbrojeným incidentům ale v oblasti stále dochází.
Napětí nabylo vyšší intenzity zejména v posledních čtyřech letech. V roce 2014 si střety vyžádaly 60 mrtvých, v roce 2015 pak 90 obětí. Zatím nejvíc eskalovala situace v oblasti v roce 2016, kdy v bojích zemřelo 220 lidí, a Arméni poprvé od příměří z roku 1994 přišli o část území. Loni se situace mírně zklidnila (50 mrtvých).
Řešení situace nepomáhají ani nálady ve společnosti. Zatímco v roce 2004 byla třetina Arménů (arménských i karabašských) ochotna učinit ve jménu míru ústupky vůči Ázerbájdžánu, loni to už bylo jenom osm procent.
Podle průzkumu z roku 2009 připouštěla necelá třetina Arménů možnost individuálního přátelství s Ázerbájdžánci, o Arménech ale takto mluvilo jen procento Ázerbájdžánců. Průzkum také uvádí, že 35 procent Arménů bylo ochotno spolupracovat s Ázerbájdžánci v byznyse, v roce 2015 už to ale bylo jen 17 procent. (Procento Ázerbájdžánců ochotných spolupracovat s Armény zůstává zanedbatelné.)
Zamrzlé konflikty vyhovují Rusku
Náhorní Karabach tak zůstává jedním z takzvaných zamrzlých konfliktů. Jde o konflikty, v rámci kterých se podařilo ukončit ozbrojené boje, ale zároveň nebyla uzavřena žádná mírová smlouva, kterou by bojující strany akceptovaly. Výsledná situace tak zůstává ve stavu „ani válka, ani mír“ a může se kdykoliv znovu zvrhnout v ozbrojený konflikt.
Tyto nevyřešené konflikty se vyznačují také tím, že stát, na jehož území se sporná oblast nachází, nemá nad daným regionem kontrolu. Místo něj ho ovládá jiná skupina (typicky separatisté), jejíž nadvláda ale není mezinárodně uznávána.
Zamrzlé konflikty lze najít i v jiných oblastech, ale většinou se tento pojem užívá v souvislosti s postsovětským prostorem. Řešení tamních nevyřešených konfliktů komplikuje také chování Ruska, které sporné oblasti využívá pro zachování svého vlivu v zemích bývalého Sovětského svazu a k nabourání jejich případných snah o integraci se Západem.
V případě Náhorního Karabachu je ruské vměšování relativně nejméně výrazné. Samotného konfliktu se sovětské a později ruské síly účastnily na obou stranách, po vzestupu tvrdé linie ázerbájdžánských nacionalistů v Baku během roku 1992 se Moskva přiklonila na arménskou stranu, což přispělo k vítězství separatistů, připomíná odborník na ruskou zahraniční politiku Jeffrey Mankoff.
V současnosti se Rusko v oblasti oficiálně neangažuje, je ale hlavním spojencem Arménie, která je na něm (nejen) vojensky závislá a která hostí dvě ruské základny (v Ázerbájdžánu mělo Rusko základnu do konce roku 2012). Arménie je také, na rozdíl od Ázerbájdžánu, členem Ruskem vedené obranné Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti.
Podněstří
Výraznější je ruská role v dalších postsovětských zamrzlých konfliktech. Na počátku 90. let Moskva vyslala jednotky do proruského Podněstří na východě Moldavska a tamní separatisty podporuje dosud.
Podněstří, jehož obyvatelstvo tvoří Rusové z více než 30 procent (necelých 30 procent pak představují Ukrajinci a 32 procent Moldavané), vyhlásilo samostatnou republiku v roce 1990, když se obávalo sjednocení Moldavska s etnicky a jazykově spřízněným Rumunskem. Moldavsko totiž schválilo znovuzavedení latinky a prohlásilo moldavštinu jediným oficiálním jazykem.
Situace o dva roky později vyústila v pětiměsíční válku, ve které separatisty proti moldavským vojskům podpořily kontingenty ruských kozáků a ruské 14. armády. Konflikt, ve kterém zahynulo až 1500 lidí, zastavilo příměří, na základě kterého vznikla mezi Podněstřím a Moldavskem nárazníková zóna. Prosadila si ji ruská armáda, která v Podněstří zůstala.
Samostatnost republiky však žádný stát světa ani Rusko neuznal. Jeho suverenitu akceptují pouze Abcházie, Jižní Osetie a Náhorní Karabach. Neuznaný státní útvar, jenž nemá s Ruskem ani společnou hranici, přežívá jen díky hospodářské a vojenské podpoře Moskvy.
Jižní Osetie a Abcházie
Ruská (a předtím sovětská) armáda intervenovala na straně separatistů také v obou gruzínských konfliktech, které se v Abcházii a v Jižní Osetii rozhořely v souvislosti s tím, že Gruzie v roce 1989 prohlásila jako jediný oficiální jazyk gruzínštinu, což obě do té doby autonomní republiky pobouřilo.
Jižní Osetie se v roce 1990 pokusila o vytvoření samostatného parlamentu, na což Tbilisi zareagovalo odebráním autonomního statusu. V následném konfliktu (1991–1992) zemřelo asi tisíc lidí. Válka v Abcházii (1992–1993), která vypukla poté, co oblast v roce 1992 vyhlásila nezávislost, byla krvavější a stála životy deset až třicet tisíc lidí. Oba konflikty zastavilo příměří, následkem kterého zůstaly v separatistických oblastech ruské jednotky.
Napětí znovu vzrostlo s nástupem prozápadního gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho, který chtěl přivést zemi do NATO, kvůli čemuž ale potřeboval vyřešit situaci v obou odštěpeneckých republikách. Jihoosetinské síly podporované Moskvou zareagovaly řadou provokací, které v srpnu 2008 nakonec vyvolaly gruzínskou vojenskou reakci.
Následovala osmidenní rusko-gruzínská válka v Jižní Osetii, v Abcházii tamní jednotky s pomocí ruských vytlačily z oblasti zbytky gruzínské armády. Po zastavení bojů uznalo Rusko nezávislost obou separatistických regionů. Kromě něj tak učinily jen Venezuela, Nikaragua a Nauru.
Ukrajina
K vleklému zamrzlému konfliktu spěje i situace na Ukrajině. Rusko nejprve v březnu 2014 anektovalo převážně ruskojazyčný Krym (59 procent obyvatelstva tvoří etničtí Rusové), i když prezident Vladimir Putin původně tvrdil, že na poloostrově ruští vojáci nejsou. Později ale přiznal, že na poloostrově operovaly ruské speciální síly.
- „Rusko nepřipojilo Krym silou. Rusko vytvořilo podmínky, samozřejmě, s pomocí speciálních útvarů a ozbrojených sil, řeknu to přímo, ale pouze vytvořilo podmínky pro svobodné vyjádření vůle lidí, kteří žijí na Krymu a v Sevastopolu,“ uvedl ruský prezident v dubnu 2014 v televizním pořadu Přímá linka s Vladimirem Putinem.
- V televizním filmu „Krym. Cesta do vlasti“, který odvysílala ruská státní televize v březnu 2015, pak Putin přiznal, že při okupaci poloostrova použil speciální jednotky vojenské rozvědky a námořní pěchoty pod záminkou ochrany ruských objektů.
- „Abychom blokovali a odzbrojili 20 tisíc dobře vyzbrojených lidí, potřebovali jsme určitý počet personálu. Nešlo přitom jen o množství, ale i o kvalitu. Byli zapotřebí odborníci, kteří to dokážou. Proto jsem přikázal ministerstvu obrany, proč to skrývat, aby tam pod záminkou posílení ochrany našich vojenských objektů na Krymu byly přepraveny speciální jednotky Hlavní správy rozvědky (GRU) a námořní pěchoty,“ uvedl ve filmu Putin.
Měsíc po anexi Krymu vypukly na východě země boje mezi ukrajinskou armádou a proruskými separatisty podporovanými Moskvou (což Rusko odmítá). V Doněcké oblasti mluví asi 75 procent obyvatel rusky (za etnické Rusy se považuje 38 procent obyvatel, za Ukrajince 57 procent), v Luhanské oblasti preferuje ruštinu 70 procent lidí (za etnické Rusy se považuje 39 procent obyvatel, za Ukrajince 58 procent).
Na území těchto dvou oblastí vznikly samozvané Doněcká lidová republika a Luhanská lidová republika, které kromě nich samotných navzájem uznala jen taktéž neuznávaná Jižní Osetie. Obě republiky mají vlastní vládu i parlament, vlajku, pořádají volby a vydávají vlastní doklady. Počátkem loňského roku prezident Putin platnost těchto dokladů pro Rusko potvrdil dekretem, což Kyjev označil za porušení mezinárodního práva a mírových dohod.
Navzdory mnoha pokusům o příměří boje v regionu stále pokračují. Naposledy byl koncem ledna zabit při přestřelce se separatisty jeden ukrajinský voják a další dva utrpěli zranění při ostřelování z minometů, uvedlo ukrajinské ministerstvo obrany. Válka si vyžádala už přes deset tisíc mrtvých, další přibližně tři miliony kvůli ní opustily své domovy.
I kdyby se ozbrojený konflikt podařilo zastavit, definitivní vyřešení sporu je zatím velmi nepravděpodobné. Napovídá tomu i osud takzvaných Minských dohod uzavřených v roce 2015, z jejichž porušování se Ukrajina a Rusko navzájem obviňují. Dohody navíc obsahují body, které jsou pro Rusko, resp. Ukrajinu prakticky nepřijatelné.
Předpokládají třeba návrat kontroly nad separatistickými územími a státní hranicí Ukrajině, což Moskva nemůže připustit, ale zároveň předjímají zvláštní status obou oblastí v rámci Ukrajiny, což je zase problematické pro Kyjev. Pravděpodobnější tak je, že se oblast stane dalším dlouhodobě nevyřešeným zamrzlým konfliktem.