Zákon o plné moci umožňoval zadržovat lidi bez soudu. Britská vláda normu začala uplatňovat v Severním Irsku přesně před padesáti lety v rámci operace Demetrius. Cílem bylo zmírnit ofenzivní tlak Irské republikánské armády (IRA). Úřady při čistkách cílily téměř výhradně na republikány a brutální metody britských vojáků měly nakonec opačný efekt – IRA získala příznivce a takzvané Trable se prohloubily.
Před 50 lety se v Severním Irsku zatýkalo bez soudu. Operace Demetrius jen prohloubila násilí
Zákon o poskytování mimořádné moci britské vládě, alias zákon o politických internacích, vznikl v roce 1922 během krátké anglo-irské války. Jeho akční rádius zahrnoval pouze oblast Severního Irska. Norma umožňovala internovat na neurčitou dobu podezřelé, ať už ve vězeních, nebo speciálně zřízených táborech. Doba zadržení byla závislá na rozhodnutí ministerstva vnitra.
Do hry tento zákon v létě 1971 přišel z iniciativy tehdejšího severoirského premiéra Briana Faulknera. Chtěl přitvrdit v boji proti nepokojům, které se na severu ostrova rozhořely během šedesátých let a na počátku nové dekády dále gradovaly. Jen za prvních osm srpnových dní v Belfastu explodovalo dvacet výbušnin a nepokoje přerostly ve vážnou krizi.
Faulkner proto navrhl vládě v Londýně obnovit politické internace. S ministerským předsedou Edwardem Heathem se na tom domluvil 5. srpna roku 1971 a o čtyři dny později už severoirské pořádkové síly podle normy zadržely první podezřelé. Britská tajná služba MI5 ve spolupráci se severoirskými zpravodajci dala dohromady seznam 450 lidí, kteří měli skončit za mřížemi.
Na unionisty se „zapomnělo“
Na seznamu se objevila i jména lídrů občanskoprávních organizací, které se přitom k dosažení svých cílů, mezi něž patřily volební nebo bytové reformy či rovná práva pro katolickou menšinu, neuchylovaly k násilí. Řada významných osobností se o tajném seznamu dozvěděla a policejním raziím unikla, takže v celách a táborech nakonec ze zmiňovaných 450 lidí skončilo o stovku méně.
A ačkoliv severoirské násilí bylo oboustranné a krvavých útoků se dopouštěli jak loajalisté, tak zastánci republiky, internační norma nepoměrně tvrději dopadala především na druhou jmenovanou skupinu, jelikož britské úřady nepovažovaly paramilitantní skupiny hájící setrvání šesti irských hrabství v monarchii za hrozbu pro národní bezpečnost.
Irský spisovatel a novinář Tim Coogan, který se ve své práci moderním irským dějinám věnuje, ve své knize věnované období Trablů upozorňuje, že s vraždami a bombovými útoky začali ulsterští loajalisté. Na seznamu MI5 však chyběli všichni jejich zástupci. Tajné služby se navíc paradoxně zaměřily na mírumilovnější organizace, jelikož se jim nezamlouvalo jejich levicové uvažování. „Potenciální riziko vyhodnocovali v prizmatu studené války, nikoliv v kontextu Irska,“ upozorňuje Coogan.
Zadržení měli zůstat ve vězení tak dlouho, dokud se situace neuklidní. Britská vláda tohoto prostředku použila již v letech 1939 a 1956, a to celkem úspěšně. Před padesáti lety se ale akce naprosto minula účinkem a vyústila ve fiasko.
Špatný vousáč
Během osmačtyřiceti hodin od zadržení musely úřady propustit 104 lidí z banálních důvodů. V několika případech se ukázalo zkrátka to, že vojáci a policisté omylem zadrželi jinou osobu – kupříkladu místo otce jeho syna či muže, který sice odpovídal popisu „vousáč bydlící v domě číslo 47“, ale šlo o běžného občana, nikoliv člena republikánských bojůvek.
Za mřížemi zůstalo podle prohlášení premiéra Faulknera z 15. srpna 219 lidí. I ti, kteří byli rychle propuštěni, opouštěli cely s modřinami po brutálních bitích obušky. Britská vláda totiž nenechala nic náhodě – za Irské moře vyslala školitele, kteří seznámili severoirské pořádkové síly s „pěti technikami“ výslechů, které jsou dle kritiků formou mučení.
- Britská armáda vyvinula pravidla pro podrobné výslechy právě v reakci na násilí v Severním Irsku během Trablů.
- Vězňům je hlava zakrývána kuklou, jsou vystavováni extrémnímu hluku, narušuje se spánek, odpírá se jim jídlo a pití a vynucují se stresové polohy, kdy člověk neúměrně namáhá určitý sval, což vyúsťuje ve fyzickou bolest a zdravotní následky.
Sám Faulkner později prohlásil, že myšlenka zadržovat kohokoliv jako politické gesto mu přišla odpudivá. Některé reporty pro britskou vládu zmiňují, že severoirští policisté odmítali brutální techniky výslechu uplatňovat.
Sektářské násilí
Radikální zásah britské moci vyvolal zuřivou reakci stoupenců IRA. Ještě týž den začali zejména v Belfastu, Londonderry a Newry stavět barikády, zapalovat domy, útočit na policisty a odpalovat bomby. Pod soustavnými útoky se ocitali také britští vojáci, dva z nich zahynuli a dvě oběti byly také v řadách IRA. Během osmačtyřiceti hodin od hromadného zatýkání zemřelo dvacet civilistů, z nichž sedmnáct měla na svědomí britská armáda.
Kromě továren hořela v Belfastu také obydlí – prchající protestanté je zapalovali, aby nepadly do rukou katolíků, přičemž domovy republikánů také pohlcovaly plameny. Bez domova se ocitlo sedm tisíc lidí, většinou katolíků. Dva a půl tisíce se jich před násilím odebralo do Irska, které zřídilo uprchlické tábory.
Odpor vůči plné moci byl jedním z faktorů, které vedly k zániku severoirské vlády, kterou v roce 1972 nahradil přímý dohled Londýna. V zadržování pokračovaly úřady až do prosince roku 1975, za mřížemi skončily téměř dva tisíce lidí, z toho pouze stovka byli unionisté.
Ve svém důsledku internace vedly k ještě větším násilnostem a IRA získala spoustu nových členů. Mnoho katolíků – nejen republikánů, ale i zastánců umírněné politiky – vyhlásilo bojkot placení nájemného a daní či opustilo veřejné funkce a na protest proti internacím se pořádaly demonstrace.
