Tel Aviv - Má za sebou politickou kariéru jako málokterý blízkovýchodní představitel. Jeho životem se vlastně promítá celá historie jednoho státu. V parlamentní lavici strávil Šimon Peres půlstoletí, nejrůznější posty vystřídal ve dvanácti vládách a dvakrát izraelský kabinet sám vedl – paradoxně však nikdy volby do Knessetu nevyhrál. Vše si vynahradil v roce 2007, kdy se stal prezidentem. K překvapení mnoha přitom jako hlava státu získal upřímnou náklonnost většiny Izraelců. S prezidentským úřadem se právě dnes oficiálně loučí.
Zřejmě málokdo by zkraje jeho kariéry sázel, že v roce 1994 Peres obdrží Nobelovu cenu za mír. Právě on se vrhnul na jeden z důležitých úkolů formujícího se státu Izrael: vyzbrojování a armádní zakázky se zahraničím šly převážně přes něho a pomáhaly formovat pozdější pověst izraelského vojska. Měl údajně výrazněji promlouvat do jaderného programu, jehož existenci ale Izrael nikdy nepotvrdil. Obraz militantního aktivisty ale o několik dekád později vystřídal zcela jiný obraz – mnozí začali Peresovi vytýkat jeho přílišné snílkovství a naivitu.
Když Peres v pokročilém věku přebíral prezidentský úřad, řada lidí v něj mnoho nadějí nevkládala. Překvapivě si ale nakonec vydobyl vysokou míru popularity. Historik Tom Segev to komentuje takto: „Většinu svého politického života patřil Peres k nejméně milovaným politikům v Izraeli. Byl synonymem špinavé, zákulisní a intrikánské politiky. Od zvolení prezidentem jej ale většina lidí začala milovat. Je to skoro jako pohádka“.
Do Palestiny se Peres, který pochází z rodiny obchodníka z běloruského Voložinu (nyní Višněva; narozen 2. srpna 1923), přestěhoval s rodiči jako jedenáctiletý na začátku 30. let. Již jako student se stal členem polovojenské organizace Hagana, která usilovala o ustavení židovského státu. Ještě během druhé světové války spoluzakládal galilejský kibuc Alumov a působil v mládežnické sekci v odborové ústředně Histadrut.
Politiku, do které jej zasvětil již koncem 40. let pozdější první izraelský premiér David ben Gurion, Peres nikdy neopustil. Po vzniku Izraele byl jmenován náměstkem generálního ředitele ministerstva a roku 1953, se ve věku pouhých 29 let stal vůbec nejmladším člověkem, který byl jmenován na post generálního ředitele ministerstva obrany. Měl na starosti nákup zbraní a navazování strategických spojenectví, která byla pro nově vzniklý stát velmi důležitá. Díky Peresovu zprostředkování získal Izrael vyspělé francouzské bojové stíhací letouny Dassault Mirage III, nařídil výstavbu jaderného reaktoru v Dimoně a v roce 1956 společně s Francií a Spojeným královstvím dojednal tajnou trojstrannou dohodu, na jejímž základě byla téhož roku zahájena Sinajská válka.
Přestože jako šéf Strany práce utržil pět volebních porážek a v červenci 2000 prohrál i ve volbě prezidenta. V listopadu 2005 opustil po 37 letech Stranu práce, kterou mnoho let vedl, a vstoupil do centristické strany Vpřed. Kromě jiného byl dvakrát premiérem (1984–1986, 1995–1996), třikrát ministrem zahraničí (1986–1988, 1992–1995 a 2001–2002) a dvakrát ministrem obrany (1974–1977, 1995–1996). Členem parlamentu byl s krátkou přestávkou v roce 2006 od roku 1959 do zvolení prezidentem v roce 2007.
- Peres několikrát navštívil ČR, poprvé byl ještě v bývalém Československu jako vicepremiér a ministr financí v lednu 1990, naposledy do ČR zavítal jako prezident v březnu 2009. Tehdy také poskytl České televizi exkluzivní rozhovor. S prezidentem Zemanem se naposledy setkal při návštěvě české hlavy státu v Izraeli loni na podzim.
NEJVĚTŠÍ PERESŮV (NE)ÚSPĚCH
Izraelsko-palestinský konflikt trvá již od roku 1948. V polovině 90. let se přitom zdálo, že obě strany najdou definitivní řešení. Výraznou nadějí byla mírová dohoda z Osla, podepsána mezi Izraelem a Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) ve Washingtonu 13. září 1993. Deklarace o zásadách palestinské autonomie v pásmu Gazy a na západním břehu Jordánu představovala první vzájemnou dohodu obou stran. Izrael v ní uznal OOP jako legitimního reprezentanta palestinského lidu a OOP poprvé uznala právo Izraele na existenci. Smlouva tak ukončila 45 let nepřátelství mezi Izraelem a Palestinci.
Dohodu podepsali mimo jiné právě tehdejší izraelský ministr zahraničí Šimon Peres a člen výkonného výboru OOP Mahmúd Abbás. Izraelský premiér Jicchak Rabin a šéf OOP Jásir Arafat si v památném setkání na zahradě Bílého domu podali za asistence amerického prezidenta Billa Clintona ruce.
Tato dohoda - a následné smlouvy - stanovila podmínky palestinské autonomie na pět let (do 4. května 1999), nařídila stažení izraelských sil z částí okupovaných palestinských území, rozdělila západní břeh Jordánu a pásmo Gazy do tří oblastí a dala Palestincům poprvé v historii možnost řídit samostatně své záležitosti. Poté měl být projednán konečný status palestinských území, vše ale ukončil neúspěšný summit v Camp Davidu. V současnosti se mezi oběma stranami rozhořel nový konflikt kvůli násilným zabitím mladých lidí na obou stranách.
Zejména pravicí byl Peres mnohokrát okřikován za příliš patetické a někdy i propalestinské postoje. Jeho politický guru ben Gurion o něm ve svých pamětech dokonce napsal, že je „zlomyslný, nebezpečný a nesmí dostat žádnou funkci“. Expremiér Jicchak Rabin jej jednou – i přes dlouholeté přátelství – označil za „notorického pleticháře“.
„Vždy jsem byl jestřábem v momentě, kdy hrozilo Izraeli nebezpečí. Pokud vás někdo chce zabít, stanete se jestřábem. Když s vámi někdo chce uzavřít mír, jste holubice. Je to takto jednoduché,“ řekl Peres BBC loni na podzim při oslavách svého jubilea.
Nynější nejstarší hlava státu světa oslaví začátkem srpna již 91. narozeniny. K tajemství své dlouhověkosti před nedávnem uvedl, že každodenně cvičí, málo jí a pije jednu či dvě sklenice dobrého vína. Aktivní je také na sociálních sítích, jak ukazuje příklad ZDE a ZDE.
