Bratislava - V rodišti bývalého prezidenta Gustáva Husáka bude po dlouhých sporech umístěna jeho pamětní deska. Rozhodnutí radnice bratislavské městské části Dúbravka předcházely ostré protesty ze strany slovenských historiků, politiků a zástupců církví. Kdy bude pamětní deska odhalena, zatím není zcela jasné, mělo by to ale být do konce ledna. Na Slovensku není Husák rozhodně populární postavou, ovšem mezi starousedlíky v Dúbravce je oblíbený. Ze známých osobností se za Husáka postavil zpěvák Jožo Ráž, který o něm řekl, že to byl jeden z mála správných politiků.
V jednom z rozhovorů se Ráž Husákovi obdivoval pro jeho moudrost a abnormální schopnosti. Paradoxně vyjádřil Husákovi sympatie i Ján Čarnogurský, bývalý slovenský premiér, jenž byl za Husákova režimu v disentu.
Odpůrců Husákovy pamětní desky je rozhodně víc než příznivců: „Patří mezi kontroverzní postavy, které se aktivně angažovaly v nastolení totalitního komunistického režimu. Oslavovat takové osoby prostřednictvím pamětních tabulí není správná cesta,“ řekl ve slovenských médiích Ivan Petranský, šéf Ústavu paměti národa, který na Slovensku zkoumá zločiny fašistického a komunistického režimu. „Slovensko má osobnosti, které by si takovou poctu určitě zasloužily mnohem víc,“ prohlásil také bratislavský primátor Andrej Ďurkovský.
Politicky aktivní od útlého mládí
Husákova politická kariéra byla velice dlouhá, začala již ve třicátých letech, kdy se angažoval v levicovém studentském hnutí a v komunistické straně. Výrazně na sebe upozornil na sklonku 2. světové války, kdy se významně podílel na organizování Slovenského národního povstání, díky čemuž se po válce stal jedním z nejdůležitějších politiků na Slovensku, zastával funkci pověřence vnitra, což by dnes odpovídalo postu ministra vnitra.
V roce 1946, kdy na Slovensku komunisté prohráli volby, se Husák stává předsedou sboru pověřenců, tedy jakýmsi ministerským předsedou. Tehdy výrazně zasáhl do únorových událostí roku 1948, protože jednal radikálněji než komunisté v Praze. „V okamžiku, kdy nekomunističtí ministři v Praze podali demisi, poslal Husák nekomunistickým ministrům na Slovensku dopis, že by měli také opustit všechny úřady,“ vypráví historik Zdeněk Doskočil z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Husák takto jednal bez ohledu na to, zda tehdejší prezident Beneš demise přijme.
Šestileté vězení Husáka poznamenalo na celý život
Po únorovém převratu jeho kariéra ale nepokračovala, znelíbil se totiž pražskému vedení, které ho považovalo za příliš ambiciózního a karieristického. Na začátku padesátých let byl jedním z obviněných z buržoazního nacionalismu, v roce 1951 zatčen a o tři roky později odsouzen na doživotí.
Během vyšetřování se Husáka nepodařilo zlomit, takže s ním nemohl být zinscenován velký veřejný proces. „Díky tomu, že se nepřiznal, si v podstatě zachránil život, protože se vyšetřování protáhlo a mezitím zemřel Stalin i Gottwald a popravy již nebyly tak žádoucí,“ říká historik Doskočil.
V roce 1960 byl Husák propuštěn a o tři roky později rehabilitován. Nemalou zásluhu na tom měli čeští reformní historici, a z nich hlavně Milan Hübl. V 70. letech se mu Husák „odměnil“ sedmiletým vězením. Husák po propuštění z vězení působil v Akademii věd v Ústavu státu a práva, kde pracoval jako vědecký pracovník. Vydal knihu Svědectví ze Slovenského národního povstání.
1968: Návrat do politiky
V roce 1968 ucítil šanci a začal se opět politicky angažovat. Na veřejnosti vystupoval s velice ostrou proreformní rétorikou a jeho popularita šla strmě vzhůru. V srpnu 68 si Husák spočítal, že vývoj půjde jiným směrem a přizpůsobil se tomu.
Na jaře roku 1969 se Husák dostal do čela KSČ, v květnu 1971 se stal generálním tajemníkem ÚV KSČ a roku 1975 byl se sovětským posvěcením zvolen prezidentem Československa.
