Londýn - Ovce Dolly byla první úspěšně naklonovaný savec ze somatické buňky dospělého jedince. Do historie vstoupila 23. února 1997, kdy byl veřejnosti Skotským výzkumným ústavem potvrzen úspěch pokusu, který vedl profesor Ian Wilmut, duchovní otec Dolly. Spustila se tak lavina vášnivých diskusí o etických hranicích v genetice. Výroba totožných jedinců s předem danými vlastnostmi, jak je popsal například Aldous Huxley v knize Konec civilizace, však stále zůstává v rovině sci-fi.
O dva roky později bylo zjištěno, že buňky v jejím těle neodpovídají jejímu fyzickému stáří, ale spíše její genetické předchůdkyni, šestileté ovce. Dolly přivedla za svůj život na svět šest zdravých jehňat. Na konci života ji začaly sužovat různé choroby, mj. artritida. Utracena byla kvůli vnitřní infekci 14. února 2003 přesně na svátek svatého Valentýna ve věku nedožitých sedmi let. Ovce plemene Finn Dorset, ke kterému symbol klonování patřil, se přitom běžně dožívají 12 roků.
„Ten objev nikdo z odborné veřejnosti nečekal,“ říká genetik Jiří Forejt. „Byl to obrovský převrat. Důvodem bylo dogma, že nic takového není možné udělat. Musel se najít někdo, kdo to dogma ignoroval a zkusil to.“
Ačkoliv se klonování zvířat stejnou metodou jako v případě Dolly (spojením dospělé tělesné buňky s neoplodněným vajíčkem jiné ovce, z něhož bylo předtím odebráno jádro) provádí čím dál častěji, jeho úspěšnost je stále velmi nízká. Z velkého množství vajíček se ujme v dělohách náhradních matek jen minimum. V případě Dolly vědci pod vedením profesora Iana Wilmuta z edinburského Roslinova ústavu nechali splynout 277 párů buněk, z nichž se uspokojivě vyvíjelo jen 29 embryí. Ta implantovali do děloh 13 ovcí, narodilo se však jen jedno jehně - Dolly.
Klonování ve většině zemí není dovoleno
Pokusy s klonováním lidských embryí se v posledních letech poměrně rozšířily, i když ve většině zemí to zákony v podstatě nedovolují. Vědci však zatím pokusy provádějí tajně nebo využívají mezer v zákoně.
První transnukleární klonování (přenosem buněčného jádra) s lidskými vajíčky provedli již v roce 1993 Jerry Hall a Robert Stillman ve Washingtonu. Jimi naklonovaná lidská embrya se vyvíjela - ovšem do určitého stadia. A zde spočívá jádro věci. Měřítkem úspěšnosti je totiž právě to, kolik vývojových stádií zárodek přežije (někdy: kolik je mu zákonem dovoleno přežít).
Kromě reproduktivního klonování, při němž se člověk pasuje do role Stvořitele a vytváří fyzicky (nikoli povahově) totožné jedince, totiž existuje i terapeutické klonování, jehož cílem jsou náhradní lidské tkáně, které by imunitní systém pacienta neodvrhl jako cizí. Začátek je v obou případech stejný: z odebrané tkáně, která se v laboratoři namnoží, se izolují buněčná jádra, která se vkládají do vajíček, z nichž byla odstraněna jádra (nositelé genetické informace).
Tak vznikne embryo geneticky totožné s dárcem, které se buď vloží do dělohy matky nebo se nechá vyvíjet v laboratorních podmínkách. Ve druhém případě se pak vyberou kmenové buňky, jež vědci pomocí růstových faktorů přinutí změnit se v buňku orgánu, který je potřeba. Tato metoda, jež dává naději mimo jiné nemocným Parkinsonovou či Alzheimerovou chorobou, je ověřena jen u zvířat.
Kromě transnukleárního existuje poměrně rozšířené klonování embryonální (dělení oplodněného vajíčka) a klonování molekulární, při němž genetici kopírují kousky řetězu DNA (deoxyribonukleové kyseliny), včetně celých genů. Odpradávna se klonuje sama příroda - měnavky či jednovaječná dvojčata. Člověk klonuje již od počátku 19. století - roubováním rostlin.
