Když v roce 1920 atletická federace zakázala ženám-atletkám závodit na olympijských hrách, rozhodla se Francouzka Alice Milliatová vzít situaci do svých rukou. 24. března 1921 tak na trávníku v Monte Carlu uspořádala první čistě ženskou olympiádu. Přestože soupeřilo jen sto sportovkyň z pěti zemí, zapsala se do dějin jako významná událost pro feminizaci sportu.
Olympiáda natruc. Před sto lety zabojovaly ženy na vlastní soutěži o místo ve světě atletiky
Dvacátá léta minulého století jsou někdy označována jako zlatý věk sportu. Veteráni vyměnili uniformy za sportovní úbory, pracující měli více volného času, v (nejen) Československu vzkvétala činnost tělocvičných spolků a začala se formovat klasická fotbalová liga.
Sport plně odrážel společenské změny, které prožívala v oblasti kultury a aktivního i pasivního trávení volného času střední Evropa v období mezi dvěma světovými válkami. Velice turbulentním vývojem v té době prošel i ženský vrcholový sport.
Není to tak, že by ženy před rokem 1921 měly na olympiádu naprostý vstup zakázán. Poprvé se sportovkyně účastnily Her ještě před válkou v roce 1900, bylo jich ale jen 22 (z celkových 997 účastníků) a utkaly se pouze ve dvou sportech – v tenisu a golfu.
Počet disciplín pro ženy se pomalu rozšiřoval. Přibyla lukostřelba, gymnastika, bruslení a plavání, tedy samé víceméně „estetické sporty“. Neboli disciplíny, při nichž nešlo příliš o fyzický výkon, ale o krásu a přesnost, a jejichž výsledky nešlo toliko měřit, nýbrž nechat posuzovat porotou.
Mnohým ženám to bylo málo. Své síly na mezinárodním bojišti chtěly změřit také v atletice, sportu náročném na fyzickou kondici a výdrž. Požadavek na zahrnutí atletických disciplín pro ženy byl ale razantně zamítnut Mezinárodní atletickou federací (IAAF).
Vystačíme si samy
Tehdy se v hlavě francouzské aktivistky Alice Milliatové, profesí překladatelky a vášnivé veslařky, zrodil nápad uspořádat čistě ženskou olympiádu, kde budou moci sportovkyně startovat i v odvětvích, která jim Mezinárodní olympijský výbor zapovídal.
Pětidenní Ženská olympiáda (v originále Olympiades Féminines) tak byla na světě. Proběhla ve dnech 24. až 31. března 1921 a jejím dějištěm byl z důvodu chybějící tratě trávník před monackou holubí střelnicí (Tir aux Pigeons), těsně pod slavným Casino de Monte-Carlo.
Alice Milliatová
Šlo tak o první čistě ženskou multidisciplinární a mezinárodní soutěž. Akce se pak v Monte Carlu opakovala ještě dvakrát (v letech 1922 a 1923).
Prvního ročníku her se zúčastnilo 100 sportovkyň z pěti zemí: Francie, Itálie, Švýcarska, Velké Británie a Norska (zmiňováno několika zdroji, třebaže ve výsledkových listinách se žádné norské sportovkyně neobjevily).
Atletky soutěžily v těchto disciplínách: běh (60 metrů, 250 metrů, 800 metrů, štafeta 4 x 75 metrů, štafeta 4 x 175 metrů a překážková dráha 65 metrů), skok do výšky, skok do dálky, skok do dálky z místa (jen exhibičně), hod oštěpem a vrh koulí. Jako demonstrační sport byl na programu také basketbal, gymnastika a pushbal.
Všechny zlaté medaile putovaly sportovkyním z Francie a Velké Británie. Basketbalový turnaj vyhrál tým Velké Británie po vítězství ve finále proti týmu Francie.
GALERIE
Ženská olympiáda 1921
Aktivismus se vyplatil
Monacká akce z roku 1921 se stala testem všeobecného přijetí ženské vrcholové atletiky. Poté, co Milliatová prokázala důvěryhodnost takové události, založila v říjnu téhož roku Mezinárodní ženskou sportovní federaci FSFI (i za účasti zástupců Československa) a v následujícím roce v Paříži uspořádala další, tentokrát již oficiálnější ženskou Olympiádu.
Klání ve francouzské metropoli trvalo na rozdíl od Monaka jen jediný den a účastnic bylo také méně (77). V jedenácti disciplínách se utkaly reprezentantky pěti zemí – Británie, Francie, Švýcarska, Spojených států a také Československa. Přesto hry údajně přilákaly na 20 tisíc diváků a tak si vysloužily větší pozornosti, než jejich monacký předchůdce. Pokořeno při nich bylo 18 světových rekordů.
Československo reprezentovala mimo jiné Marie Mejzlíková, která v běhu na 60 metrů vybojovala zlatou medaili, v běhu na 100 yardů byla druhá. Spolu s Marií Bakovskou, Marií Jiráskovou a Marií Mejzlíkovou-Černou si odnesla také bronz ze štafety 4x100 metrů, s výkonem 53,2 sekund tak pokořily světový rekord.
Marie Mejzlíková vyhrála závod na 60 metrů. Na snímku předvádí svůj proslavený skok do cíle
Mezinárodní olympijský výbor (MOV) ale s použitím slova „olympijský“ v názvu turnaje zásadně nesouhlasil. Později tak došlo k dohodě, k níž se připojila i Mezinárodní asociace atletických federací (IAAF), že ženská Olympiáda napříště ponese název Ženské světové hry. Za odebraný název bylo jako cena útěchy nabídnuto zařazení deseti ženských atletických disciplín na program amsterdamské olympiády v roce 1928.
Osmistovka pro všechny?
Ze slibovaných deseti disciplín nakonec zbylo pět. Jednou z nich byl i běh na 800 metrů, po němž šest běžkyň zkolabovalo v křečích. To jako by dávalo za pravdu všem odpůrcům ženského závodění. Organizátoři prohlásili, že je běh na 800 metrů pro ženy příliš náročný, proto byl následně z Her v dalších letech vyřazen.
Na IX. olympijském kongresu v Berlíně v květnu 1930 nový předseda MOV Henri de Baillet-Latour navíc navrhl, aby ženy nadále na olympijských hrách soutěžily jen v gymnastice, plavání, tenisu a šermu. Mezi členy MOV však už ženský sport získal přízeň a podporu, a tak Baillet-Latourův návrh neprošel. Zpět do olympijského programu se běh žen na 800 metrů dostal až v roce 1960 v Římě.
Pod názvem Ženské světové hry proběhla další dámská olympiáda v roce 1926 v Göteborgu. Účastnice již pocházely z devíti států. V pořadí třetí hry hostilo v roce 1930 Československo, na letenském stadionu v Praze se zápolilo tři dny a her se zúčastnilo na 200 závodnic ze 17 zemí. Událost údajně sledovalo více než 55 tisíc diváků.
Slavnostní zahájení III. světových ženských her 1930 v Praze
O tom, že v Československu vzbudily ženské hry divácký zájem, svědčí i článek, který vyšel v dobovém časopise Pestrý týden: „… Praze, malé v očích ciziny, ale veliké a slavné tradicí a vyspělostí sportovní, svěřeno bylo provedení třetích světových ženských her. Byl to důsledek světové třídy našich borkyň, jíž dosáhly jedny z prvních, vždyť jména Čechoslovaček byla dlouho mezi světovými rekordmankami.“
V textu došlo i na uznání porážky. Čechoslovačky totiž v žádném individuálním závodě medaili nezískaly, ovládly jen turnaj v házené. „Rychlými kroky nás však cizina nejen dohonila, ale na hony předčila, a tak vycházíme z bojů s několika výjimkami bezúspěšně. Bylo by ale chybou malomyslněti, cílevědomou prací, trainingem a životosprávou a vhodnou podporou ve snažení musíme opět dosáhnout světovosti. Hry samy byly podívanou, která asi v Praze nebude opakovaně dopřána ke shlédnutí naší generaci, ten nástup borkyň, hraní hymen, výstřely, proslovy, vypuštění tisíce holubů na znamení, že hry byly zahájeny, to vše se hluboce vrylo v srdce a paměť tisíců diváků.“
Ženské světové hry v Londýně konané v roce 1934 se nakonec ukázaly být těmi posledními. Poté došlo k dohodě mezi MOV, IAAF a Mezinárodní ženskou sportovní federací, že organizace dalších her, jež se měly konat v roce 1938 ve Vídni, by se měla ujmout atletická federace. Ta však ženské sporty místo toho zařadila do programu Evropského atletického šampionátu v roce 1938 a v podstatě tak odsoudila ženskou olympiádu k zániku.
- Hnutí žen v 19. a na počátku 20. století bylo označováno jako první vlna feminismu.
- Je charakterizována kritikou nerovností de iure, a tedy bojem za základní lidská práva i pro ženy a jejich zakotvení v legislativě.
- Většina tehdejších historiků poukazuje na souvislost s rozvojem průmyslu a kapitálu, provázeným hlubokými změnami ve společenských a politických systémech.
- Vznikala zde příležitost, a v určitých vrstvách a systémech i nutnost, placené práce žen a tím i možnost ekonomické nezávislosti na muži a rodině.
- První vlna feminismu skončila v třicátých letech 20. století. Došlo k odstranění legislativních překážek a ženám bylo postupně umožněno studovat, vlastnit majetek a volit.
- V Československu mohly ženy volit od roku 1920 (jako v jedné z prvních zemí).
- Ve většině evropských zemí a v Americe bylo volebního práva pro ženy dosaženo v první polovině 20. století. V některých státech však mnohem později, například ve Švýcarsku až v roce 1971.