V parlamentu sice své zástupce nemají, jejich vliv ale v posledních letech sílí. Italští neofašisté neskrývají obdiv k diktátoru Benitu Mussolinimu, jehož režim padl právě před 75 lety. Sebevědomí získali podle expertů díky xenofobní rétorice některých vrcholných politiků v souvislosti s migrační krizi, ale také kvůli neschopnosti Italů vyrovnat se s minulostí podobně, jako to udělalo Německo s nacismem.
Od Nové síly po Mussoliniho potomky. Neofašismus v Itálii 75 let od pádu režimu živí i pravicoví populisté
Den osvobození je v Itálii státním svátkem od roku 1946 a zůstává spjat s datem osvobození Milána o rok dříve. Výbor národního osvobození horní Itálie (CLNAI) tehdy oznámil ve svobodném rádiu Milano převzetí moci v zemi, ale také tresty smrti pro vůdce fašistů v čele s Mussolinim.
Dvacátý pátý duben představuje pro Italy symbol ukončení více než dvě dekády trvající fašistické diktatury a pětileté krvavé války, ale také začátek nové éry. Hned v následujícícm roce obyvatelé této jihoevropské země rozhodli v referendu o zániku monarchie a vytvoření republiky.
Muž s logem italských partyzánů (ANPI) během oslav Dne osvobození v roce 2019
Obdivovaného „Vůdce“ nakonec zastřelili italští partyzáni
Samotného Mussoliniho stihl 28. dubna 1945 krutý konec života, když byl zastřelen bez soudu italskými partyzány v jedné vsi u Komského jezera ve chvíli, kdy se snažil se svou milenkou uprchnout do Švýcarska a skrýt se mezi odcházejícími Němci. Dav tehdy Mussoliniho zlynčoval na milánském náměstí Piazzale Loreto, mrtvoly fašistického vůdce a jeho milenky byly na náměstí pro výstrahu pověšeny za nohy.
Povoláním učitel a novinář Mussolini dokázal přesvědčit řadu Italů toužících po obnově stability a velmocenského postavení země po první světové válce. Konflikt vystřídala hluboká sociální a hospodářská krize, ale také nenaplněná očekávání z poválečného vývoje. Řada lidí se obávala komunistické revoluce podobné té v Rusku.
Mussolini založil Fašistickou organizaci Fasci di Combattimento (Bojové svazky), která se později přeměnila v Národní fašistickou stranu. Po slavném pochodu na Řím v roce 1922 se chopil moci a začala vláda pevné ruky. Brzy zakázal všechny politické strany kromě své vlastní a stal se z něj diktátor, který rozhodoval o všech aspektech života běžných Italů a jehož armáda zabila desetitisíce civilistů.
Zemi zavlekl do války po boku Adolfa Hitlera, nakonec byl ale uvězněn samotnými Italy. Po osvobození nacisty se Mussolini přezdívaný „Il Duce“ („Vůdce“) pokusil o návrat na výsluní, když založil v září 1943 na severu Itálie ovládaném Německem republiku s hlavním městem v Saló. Italy se snažil přesvědčovat programem socializace země včetně znárodnění, spolu s porážkou nacistů však stihl bývalého vůdce fašistů krutý konec.
Benito Mussolini a jeho smrt
Nacismus je v Německu tabu, Italové to mají složitější
Na rozdíl od Německa, kde jsou nacističtí vůdci zatracováni a nacistické symboly nadále tabu, zůstává vztah Italů k jejich fašistické minulosti i po 75 letech od pádu režimu přinejmenším komplikovaný. „Od roku 1952, kdy prošel zákon, jenž kriminalizuje snahy o oživení Mussoliniho fašistické strany, se italští fašisté považují za oběti represe ze strany státu. Ve skutečnosti se v Itálii nikdy neodehrála denacifikace ve stylu Německa,“ napsal britský Guardian.
Mussoliniho duch nezmizel ani z italské politické scény. Rok po konci války jeho stoupenci založili neofašistické, antisystémové a protikomunistické Italské sociální hnutí (MSI), které se v 70. letech přejmenovalo na Italské sociální hnutí – Národní pravice.
Sedmdesátá léta se v Itálii nesla v duchu boje mezi krajně pravicovými a krajně levicovými skupinami, vraždy, bombové útoky a únosy nevyjímaje. „Obě strany používaly rétoriku čtyřicátých let, připomínaly buď hrdinství, nebo neloajálnost fašistů a antifašistů,“ připomíná Guardian.
Itálie byla po válce v Evropě výjimkou, když se neofašisté stali koncem 50. let čtvrtou nejsilnější stranou v zemi. MSI usilovalo o zavedení „práva a pořádku“, tradiční sociální hodnoty a silný prezidentský systém, postupem času se ale kupříkladu přiklonilo ke spojenectví v rámci NATO a „evropskému nacionalismu“ v podobě integrace zemí starého kontinentu.
S následníky neofašistů se spojil až Berlusconi
K vládě se však hnutí po dekády nedostalo, i když se v jeho čele střídali umírnění i radikální vůdci. V samotné Itálii se v 80 letech uklidnila situace a zdálo se, že myšlenky fašismu jsou skutečně minulostí. Zlom přišel až poté, co stanul v čele MSI Gianfranco Fini, který hnutí v polovině 90. let transformoval do umírněnější Národní aliance (AN). Neofašisté pak v roce 1994 vytvořili vládní koalici s konzervativní stranou Vzhůru, Itálie Silvia Berlusconiho, jenž hledal v té době v první řadě antikomunisticky smýšlejícího partnera.
I tři čtvrtě století po pádu režimu osobnost Mussoliniho mnohé fascinuje. Krátce před loňským výročím Dne osvobození vyvolal emoce incident fanoušků fotbalového klubu Lazio Řím, kteří v Miláně před zápasem rozvinuli transparent „Sláva Benitu Mussolinimu“.
Italské víno s Hitlerem a Mussolinim na etiketách
Od kontroverzních suvenýrů až po architekturu
Parlament severoitalského regionu Emilia Romagna, kde se diktátor narodil, se před pár lety zavázal, že bude tlačit Řím k přijetí zákazu prodeje veškerých předmětů, které upomínají na fašistický nebo nacistický režim. Mussolini se dodnes v oblasti hojně prodává v podobě suvenýrů, ať už jde o busty, trička nebo víno. Lidé se mohou třikrát ročně zajít podívat také do Mussoliniho rodinné hrobky v obci Predappio.
Část poslanců italského parlamentu dokonce prosazovala zákon, díky němuž by osobám, které by prodávaly předměty spojené s fašismem, hrozily až dva roky vězení. Návrh však neprošel senátem, kde ho zamítla opozice včetně Berlusconiho.
Letos v únoru odmítli pravicoví radní severoitalského města Saló návrh stran levého středu ohledně zrušení čestného občanství Mussoliniho. „Jediným způsobem, jak bojovat proti fašistické ideologii, je dokázat činy, že naše idea liberálního a demokratického státu je správná,“ tvrdí představitelé pravice. Řada měst už přitom diktátorovi titul odebrala – naposledy v loňském roce Bergamo.
Mussoliniho odkaz přetrvává i v architektuře – třeba v Římě dosud stojí u frekventované silnice sedmnáctimetrový Mussoliniho obelisk z bílého mramoru, který v metropoli budí vášně. „Nevěřím, že bourání památek nás může uchránit před fašismem nebo neofašismem,“ řekla loni německé rozhlasové stanici Deutsche Welle profesorka současné historie Alessandra Tarquiniová z univerzity La Sapienza. „Pokud je to možné, můžeme je dát do muzea, pokud ne, nechme je, kde jsou,“ míní historička.
Fašistické slogany znovu oživil Salvini
Nejednoznačný postoj zaujímají vůči Mussolinimu také soudobí italští politici. Čtyřnásobný premiér a šéf pravicové strany Vzhůru, Itálie Berlusconi kdysi v úřadu poznamenal, že „Mussolini nikdy nikoho nezabil“, přestože fašistický vůdce spolupracoval s nacisty a posílal italské Židy na smrt. Mnoho obětí si vyžádala rovněž italská okupace Etiopie v době Mussoliniho vlády.
Vůdce pravicově-nacionalistické Ligy (dříve Liga Severu) Matteo Salvini, jenž byl do loňského roku ministrem vnitra a vicepremiérem Itálie, zase hovořil o tom, že v dobách italské fašistické vlády „se udělalo hodně věcí“.
Chválil kupříkladu Mussoliniho projekty v oblasti infrastruktury nebo důchodový systém. Rasové zákony naopak šéf jedné z nejvlivnějších italských stran současnosti označil za „šílenství“. Při příležitosti výročí Mussoliniho narození v roce 2018 Salvini mnohé vyprovokoval citací známého fašistického sloganu „Kolik nepřátel máš, tolik máš cti“. V minulosti použil také další slogan „Kdo se zastaví, je ztracen“.
Loni se Salvini neúčastnil akcí k 74. výročí pádu fašistického režimu. Místo toho odjel podpořit policii do sicilského města Corleone, nechvalně proslulého kvůli sicilské mafii, za což si vysloužil kritiku třeba od známého spisovatele Roberta Saviana. Tehdejší ministr vnitra se podle Saviana snaží získat auru politika, který bojuje proti mafii, ale rozhodně jím není. „Historie jeho strany (Liga) je historií prokázaného spolupachatelství,“ napsal Saviano.
Pravicový populismus přispěl k posílení neofašismu
V uplynulých letech dopady hospodářské krize, globalizace i uprchlické krize spustily nebývalou vlnu pravicového populismu napříč Evropou. Trend se nevyhnul ani Itálii, kde se v roce 2018 chopila moci koalice složená z krajně pravicové Salviniho Ligy a populistického Hnutí pěti hvězd (M5S). Otcové dvou výrazných tváří tohoto hnutí, Luigiho Di Maia a Alessandra Di Battisty, byli přitom oba v minulosti v MSI.
„Itálie má složitou historii, pokud přijde na fašismus a extrémní pravici,“ řekla listu Washington Times profesorka sociologie z univerzity La Sapienza v Římě Arianna Montanariová. „Vždy tu bylo malé procento populace, které se hlásilo k fašistickým názorům. Rozdíl tkví v tom, že nyní se za to nestydí,“ dodala expertka.
Podle kritiků Salvini svými ostře protiimigračními názory přispěl k sílící xenofobii v italské společnosti. V uplynulých letech přibylo kupříkladu útoků na migranty. Salvini opakovaně odmítl nechat vylodit zachráněné běžence, navrhl kontroverzní sčítání Romů v zemi a pohrozil uvězněním starostů měst, kteří by chtěli ubytovat uprchlíky.
„Nemyslím si, že to, čeho jsme svědky na politické scéně v Itálii, se dá definovat jako fašismus. Současní politici mi připadají jako pravicoví populisté, odhodlaní bránit svět, který už neexistuje, bojí se o ztrátu identity, suverenity a moci,“ poznamenala historička Tarquiniová na adresu populistické koalice, jejíž vláda loni skončila. Nový kabinet premiéra Giuseppeho Conteho tvoří od září 2019 středolevá Demokratická strana (PD) a M5S.
„Je bez debat, že v Itálii sílí rasismus. Je to nebezpečné a může být hůř. Ale musíte se podívat na čísla. Na začátku devadesátých let tu bylo 800 tisíc cizinců. Teď je to skoro šest milionů,“ citoval koncem roku 2018 německý Spiegel italského senátora a lidskoprávního aktivistu Luigiho Manconiho. Vliv Salviniho podle něj posílil určité tendence ve společnosti a učinil z nich oficiální vládní politiku.
Podle experta na italskou pravici Guida Calderona se Salvini dvoří krajní pravici už dlouhé roky, když se mu podařilo jejich extremistickou rétoriku smísit s xenofobní platformou své Ligy cílící na přistěhovalce. To umožnilo Salvinimu oslovit více voličů s exetremistickými názory, i když základna jeho strany zůstala neradikální.
„Faktem zůstává, že Salvini není fašista. Když však prominentní člen vlády, jako je Salvini, použije fašistický slovník ve chvíli, kdy se obrací na voliče krajní pravice, tak se pravděpodobně tito nostalgičtí fašisté budou cítit svobodněji než dříve s ohledem na vyjádření svých názorů,“ konstatovala Tarquiniová.
Někteří vlivní italští politici ale před návratem fašismu výslovně varují. „Historie nás učí, že pokud lidé vymění svou svobodu za příslib pořádku a bezpečí, události vždy naberou tragické a zničující obrátky,“ varoval loni italský prezident Sergio Mattarella u hrobu neznámého vojína v Římě při příležitosti Dne osvobození.
Loni v listopadu provedla policie razii proti krajně pravicovým extremistům, kteří podle vyšetřovatelů chtěli založit neonacistickou, xenofobní a antisemitistickou Italskou národněsocialistickou stranu pracujících. Kromě velkého množství zbraní a výbušnin zabavila také různé publikace včetně Mussoliniho životopisu.
Skupina rekrutovala nové členy na sociálních sítích a měla být také napojena na kalábrijskou mafii 'Ndrangheta. Podle agentury ANSA byl předním členem skupiny bývalý člen krajně pravicové neparlamentní strany Nová síla (FN).
Stoupenci italské Nové síly během polského Pochodu za nezávislost v roce 2018
Od Nové síly přes bývalé squattery CasaPound až po Bratry Itálie
Neofašistická Nová síla vznikla v roce 1997, zastává radikální protiimigrační postoje a odmítá mimo jiné práva sexuálních menšin na manželský svazek. Strana udržuje vztahy s řadou krajně pravicových hnutí v Evropě včetně Velké Británie nebo Polska a hovoří se o podpoře hnutí Moskvou. V roce 2013 FN získala ve volbách do italského parlamentu skoro 90 tisíc hlasů. Poslanecké křeslo sice ani tehdy nevybojovala, ale stala se tak nejsilnější krajně pravicovou stranou v zemi.
Britský Guardian už před dvěma lety upozornil, že členy neofašistických hnutí se stávají tisíce Italů. „Jsme velmi znepokojení. Neofašisté útočí na naše kanceláře a zdá se, že zde není žádná vůle je zastavit. Požádali jsme vládu, aby zabránila neofašistickým hnutím, aby se mohly účastnit nadcházejících voleb (v roce 2018), protože jejich existence je protiústavní, ale nikdy jsme nedostali odpověď,“ citoval Guardian Carlu Nespolovou, šéfku Národní asociace italských partyzánů (ANPI), která tvořila odboj proti Mussoliniho režimu.
V roce 2001 mělo hnutí FN jen 1500 členů, v roce 2018 už jich bylo 13 tisíc a facebooková stránka skupiny měla skoro čtvrt milionu sledovatelů, stejně jako neofašistické hnutí CasaPound, které vzniklo z akce squatterů, kteří tehdy obsadili několik státem vlastěných budov v Římě. O politický cíl tehdy nešlo. „Militanti chtěli žít levně pohromadě, vytvořit prostor pro své ideály a především učinit prohlášení,“ napsal Guardian.
V čele hnutí stanul v roce 2003 rockový zpěvák Gianluca Iannone. CasaPound, pojmenované po americkém básníkovi a obdivovateli Mussoliniho Ezru Poundovi, se považuje za „fašisty třetího tisíciletí“. Členové radikálního hnutí brojí proti uprchlíkům i dalším menšinám. „Romové jsou zvířata, bez kultury a bez úmyslu se integrovat,“ citoval Spiegel jednoho z neofašistů Marca Continisia.
Stoupenci neofašistické skupiny CasaPound na protiimigrační demonstraci v říjnu 2016
Euroskeptické nacionalistické hnutí, které přechodně tvořilo v uplynulých letech i politickou stranu, propaguje myšlenku sociálního státu a tvrdí, že bojuje za práva znevýhodněných Italů. „V zemi, kde je klíčový styl a póza, se stalo CasaPound fašismem pro hipstery. Objevily se zprávy o násilí, ale pro mladé muže, kteří měli pocit, že nemají cíl, je atraktivní,“ poznamenal Guardian.
Slogan „Italové na prvním místě“, jenž často používá Salvini, tito neofašisté, kteří se nikdy nedostali do parlamentu, chválí. Až do roku 2015 byla dokonce Salviniho Liga spojena se skupinou CasaPound prostřednictvím společné politické platformy nazvané Suverenita.
Role hoaxů a uprchlické krize
Podle protifašistických aktivistů jsou důvodem sílícího vlivu hnutí jako právě CasaPound zejména zprávy o uprchlické krizi, nárůst dezinformací a neschopnost země vyrovnat se s vlastní minulostí.
„Zásadní roli v propagandě extrémní pravice hrají fake news,“ řekl Guardianu sociolog a expert na dezinformace z vysoké školy v Messině Francesco Pira. „Nejde jen o úplně falešné zprávy, ale i o zprávy, v nichž se slovo nelegální užívá k popisu migrantů. Označuje tak žadatele o azyl za kriminálníky, což je pro pravicovou propagandu nejvíce vítaný pojem,“ dodává.
Italská ústava zakazuje „propagaci jakýkoli spolků, které se ztotožňují s cíli fašistické strany nebo kohokoliv, kdo vyzdvihuje její principy“. Úřady přesto proti hnutím FN a CasaPound nikdy nezakročily. Jejich členové přitom na svých demonstracích nosili nacistické svastiky a fašistické vlajky. Aktivisté z ANPI v roce 2017 nahlásili 500 webových stránek, které velebí fašismus v Itálii, a požadovali jejich zablokování. Přesto se nic nestalo.
V italské politice stále proudí Mussoliniho krev
Také samotná Mussoliniho rodina je politicky stále velmi aktivní. Nejvýraznější osobností je zřejmě diktátorova vnučka, bývalá herečka a modelka Alessandra Mussoliniová, neteř filmové hvězdy Sophie Lorenové. Na politickou scénu pronikla už v roce 1992, kdy byla zvolena do parlamentu jako členka neofašistické strany MSI a stala se tak první Mussoliniho jmenovkyní v historii italské republiky.
Později působila v Národní alianci, jež se distancovala od fašistické minulosti, a založila národně-konzervativní stranu Sociální akce. Byla hned dvakrát zvolena do Evropského parlamentu – naposledy v roce 2014 za stranu bývalého premiéra Silvia Berlusconiho Vzhůru, Itálie, svůj post však loni neobhájila.
Alessandra Mussoliniová se Silviem Berlusconim (snímek z roku 2007)
Mussoliniová se v minulosti projevila jako obhájkyně práv žen, mimo jiné pokud jde o působení v politických funkcích. Některými svými kroky ale vzbudila vášně. Třeba italskou židovskou komunitu pobouřil předloni její tweet. V době, kdy byla europoslankyní, v něm hrozila trestním oznámením každému, kdo na sociálních sítích napadne památku jejího dědečka.
Už dříve diktátora Mussoliniho označila za „největšího muže 20. století“, přestože následně také uvedla, že „celý svět včetně Vatikánu a papeže by měl žádat Židy o odpuštění“. „Viděla jsem hromady bot, šokovalo mě to,“ popsala svůj zážitek z památníku obětem holocaustu Jad vašem v Izraeli.
Na podzim 2007 se nechala slyšet, že všichni Rumuni jsou kriminálníci, a o rok dříve reagovala na prohlášení italského transgender politika Vladimira Luxurii, že je fašistka, vyjádřením, že „lepší být fašistka než homosexuál“.
Do politických vod vstoupil také pravnuk fašistického diktátora Caio Giulio Cesare Mussolini, jenž se v roce 2017 přidal ke krajně pravicovým Bratrům Itálie, za něž o dva roky později neúspěšně kandidoval do Evropského parlamentu. Už dříve zdůraznil, že za své předky se nikdy stydět nehodlá.
Fašistická éra byla podle něj „velmi komplikovaným a komplexním obdobím. Nemůžete z definice říct, že to bylo dobré nebo špatné,“ uvedl pravnuk Mussoliniho v jednom rozhovoru. Zatímco protižidovské zákony z roku 1938 byly podle něj „chybou a ostudou“, fašismus zanechal i pozitivní stopy jako třeba silniční síť, míní Caio Giulio Cesare. Řada Italů podle něj vzpomíná na Mussoliniho éru s nostalgií.
Předvolební billboard pravnuka diktátora Benita Mussoliniho
„Šli jsme každý jinou cestou,“ řekl o Alessandře. „Byla herečkou a pak ji zvolili, aniž by měla jakékoli politické zkušenosti. Já jsem se přidal k námořnictvu, mám dva tituly a hovořím třemi jazyky,“ uvedl.
Caio Giulio Cesare se narodil v Argentině, dlouhé roky žil ve Venezuele, ale také v emirátech. V Itálii byl důstojníkem námořnictva a pracoval na ponorce. Působil také v soukromém sektoru, mimo jiné na vedoucí pozici v italské letecké a zbrojní společnosti Finmeccanica. „(V Evropském parlamentu) budu každým svým činem a hlasem hájit národní zájem,“ konstatoval před loňskými eurovolbami Mussoliniho pravnuk. „Fašismus zemřel s Benitem Mussolinim,“ řekl tehdy deníku Libero.
Zdůraznil, že se narodil až dlouho po této éře a fašistické období je nyní polem „studia historiků“, tedy uzavřená věc. Kdokoli se bojí návratu této ideologie, podle něj „vidí imaginární nepřátele“. „Sám vidím jiná nebezpečí: myšlenkovou policii, globalizaci, diktaturu politické korektnosti, nekontrolovanou migraci, malé finanční skupiny, co vše ovládají, a islámský extremismus,“ konstatoval člen Bratrů Itálie.
Šéfkou této krajně pravicové strany, která vznikla v roce 2012 a nese název dle slov z italské hymny, je Giorgia Meloniová, která působila jako ministryně v jedné z Berlusconiho vlád. Bratři Itálie si zakládají na italském nacionalismu a euroskepticismu, v rámci EU žádají pro Itálii větší svrchovanost. Samotná Meloniová je dlouhodobě zastánkyní tradiční rodiny a brojí proti právům sexuálních menšin kupříkladu, pokud jde o výchovu dětí.
Šéf strany Vzhůru, itálie Silvio Berlusconi, šéfka Bratrů Itálie Giorgia Meloniová a šéf Ligy Matteo Salvini na shromáždění v Římě
Hned v prvních volbách do italského parlamentu, jichž se účastnili v roce 2013, obdrželi Bratři Itálie devět poslaneckých křesel, přičemž o pět let později tento počet více než ztrojnásobili na 32. Svých šest zástupců mají rovněž od loňska v europarlamentu a člen strany Marco Marsilio stojí od roku 2019 v čele regionu Abruzzo.