Norimberk – Psal se 20. listopad 1945 a v Norimberku začíná proces s nacisty. Před soudní tribunál ve městě, kde se dlouhá léta konaly sjezdy Nacionálně socialistické německé dělnické strany (NSDAP), usedlo 21 obžalovaných. Někdejší prominenti Hitlerova režimu, který rozpoutal druhou světovou válku, čelili obvinění ze spáchání zločinů proti míru, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Začal proces, jenž se nesmazatelně zapsal do povědomí současníků i do dějin mezinárodních vztahů.
Norimberk - místo spojené s procesem s nacisty
Přestože Norimberský soudní proces byl nutnou součástí vyrovnání se s hrůzami nacismu a významně ovlivnil mezinárodní právo, způsob jeho provedení stále zůstává diskutabilní. Kritici poukazují na to, že minimálně z právního hlediska nebyl zcela v pořádku.
Hlavní norimberský proces s prominenty Hitlerova režimu trval bezmála rok a vysloužil si nebývalou pozornost. Na místě jej nepřetržitě sledovalo na 250 novinářů ze všech koutů světa. Poprvé byli za prohřešky proti mezinárodnímu právu souzeni konkrétní občané poraženého státu tribunálem složeným z válečných vítězů. Obvinění, vznesená před ním, však bohužel neměla zcela pevný právní základ. Řada nacistických nelidských skutků nebyla totiž podle zákonů platných v době jejich spáchání protiprávní - jako takové byly definovány až zpětně, na základě poválečných norem. Neobvyklý postup byl zdůvodněn tím, že nepotrestání, či dokonce opakování nacistických zločinů by mohlo ohrozit samy základy lidské civilizace.
Mezinárodní soudní tribunál, který skončil 1. října 1946 dvanácti rozsudky smrti a několika doživotními a dlouholetými tresty, byl některými označován jako „soud vítězů“ nad poraženými, neboť soudce jmenovaly Sovětský svaz, USA, Británie a Francie. Zároveň proces soudil některé činy, které v době spáchání ještě nebyly dle práva trestné.
Hlavní norimberský proces s prominenty Hitlerova režimu, který trval bezmála rok, si vysloužil nebývalou pozornost. Na místě jej nepřetržitě sledovalo na 250 novinářů ze všech koutů světa. Veřejnost, včetně té německé, se tak poprvé dozvěděla, jakých rozměrů nacistická zvěrstva dosáhla. Zatímco v zahraničí vyvolala odhalení šok, Němci, zasažení poválečnou bídou a považující tribunál za projev „vítězné justice“, se k nim stavěli víceméně chladně. S podobně vlažnou domácí odezvou se setkala i série 12 následných norimberských procesů s dalšími obviněnými (například s vedoucími armádními představiteli, lékaři a průmyslníky). Z nich byl velmi sledovaný zejména proces s příslušníky táborového personálu z Osvětimi konaný ve Frankfurtu nad Mohanem v letech 1963-1965.
Největší zločinci dali přednost poslednímu soudu
Soudní řízení bylo dovedeno ke zdárnému konci i přes to, že ve vztazích mezi západními mocnostmi a SSSR již zely povážlivé trhliny kvůli rozporům ohledně poválečného světového uspořádání. Neshody se ještě zvětšily, když byly během procesu odhaleny i sovětské válečné zločiny (mimo jiné brutální masakr polských důstojníků v Katyni), které se Moskva snažila ututlat. To, že sovětské činy zůstaly bez potrestání, se vedle retroaktivity zákonů stalo jedním z hlavních argumentů odpůrců norimberského procesu. „Proces s válečnými zločinci proběhl převážně na popud Moskvy. Západní mocnosti by je nejraději ihned postavili ke zdi,“ řekl historik Jan Boris Uhlíř z Vojenského historického ústavu v rozhovoru pro Českou televizi. Stalin tvrdil, že by tak mocnosti ukázaly svůj strach.
Konečný verdikt byl přečten 30. září a 1. října 1946. Přesto, že všichni obvinění deklarovali svoji nevinu, bylo vyneseno celkem 12 rozsudků smrti a sedm trestů odnětí svobody. Tři obžalovaní byli zproštěni viny. Podle Uhlíře bylo ale málo času na to projít všechny papíry zachované z nacistického Německa. „Evropa především žádala rychlé potrestání zločinců,“ míní Uhlíř. Poprvé v dějinách byly odsouzeny i celé organizace jako zločinecké - konkrétně SS, SD, Gestapo, NSDAP a některé části politického aparátu. Tresty smrti oběšením byly však vykonány pouze u 10 odsouzených. Martin Bormann byl odsouzen v nepřítomnosti a Hermann Göring popravě na poslední chvíli unikl sebevraždou, podobně jak to již dříve učinili další hlavní nacističtí zločinci Adolf Hitler, Joseph Goebbels a Heinrich Himmler.