Berlín – V Německu se chystá povolební řešení, jaké si u nás umí málokdo představit - vznik velké koalice konzervativní unie CDU/CSU a lídra levice SPD. Němci se už ale na spolupráci ideologických soupeřů velmi těší. Tuto kombinaci považují za takřka ideální instrument stability do rozbouřeného období, kterým Evropa nyní prochází. Nový kabinet pod vedením kancléřky Angely Merkelové by se mohl ujmout moci před Vánoci.
Německé zářijové volby drtivě vyhrála křesťanská unie CDU/CSU se ziskem necelých 42 % hlasů. K absolutní většině ve Spolkovém sněmu ale stranám schází pět křesel. Na víc přišli o svého dosavadního koaličního partnera, když se liberální FDP do parlamentu nedostala. Kancléřčina unie proto musí hledat partnera mezi dosud opozičními stranami. Konzervativci už jednali o možném vytvoření vlády se Zelenými, rozhovory ale skončily neúspěšně. Vznik koalice CDU/CSU s SPD je proto nyní vnímán jako jediné možné povolební uspořádání.
Jedinou překážkou k uzavření velké koalice v Německu aktuálně představuje odpor sociálních demokratů v některých spolkových zemích. Řadoví straníci se obávají, že partaj nebude v tandemu se silnou konzervativní unií schopna prosadit své programové priority. „SPD nekandidovala ve volbách proto, aby jako zajišťovatelka většiny udržela CDU u vlády,“ vzkázali do Berlína sociální demokraté ze Severního Porýní-Vestfálska. Výhrady vůči spolupráci mají také v Bádensku-Württembersku a v Porýní-Falci nebo v Bavorsku.
Nakonec ale s největší pravděpodobností necelý půlmilion členů SPD vznik velké koalice ve vnitrostranickém referendu, které je plánováno po uzavření rozhovorů, potvrdí. Nejspíš se tak podvolí přání veřejnosti. Průzkumy veřejného mínění totiž napovídají, že si Němci nic jiného než spojení dvou ústředních politických stran v podstatě nepřejí.
Už před volbami velkokoaliční formát podle týdeníku Focus podporovalo dvojnásobně víc lidí než pokračování vládní sestavy konzervativců a FDP a i nyní se tato kombinace občanům zamlouvá ze všech ostatních uvažovaných daleko nejvíc. V anketě pro veřejnoprávní televizi ARD se pro velkou koalici vyslovilo 48 % respondentů, v šetření pro zpravodajský kanál N24 dokonce 50 %.
Minulé úspěchy předzvěstí budoucích?
Tak silnou podporu lze vysvětlit jednoduše: německá veřejnost má stále v paměti společné působení CDU/CSU a SPD v předminulé vládě v letech 2005–2009, které se obecně hodnotí jako velmi úspěšné. Kabinet čtyřletým obdobím proplul bez větších nehod a podařilo se mu prosadit několik důležitých rozhodnutí - mimo jiné navýšení daně z přidané hodnoty, posunutí věkové hranice pro odchod do důchodu či schválení dosud nejrozsáhlejší reformy německého federalismu, jejímž cílem bylo zrychlení legislativního procesu.
V této době se také poprvé pozitivně projevily bolestné reformy zavedené Gerhardem Schröderem a podařilo se zlepšit hospodářský stav země. Kancléřka Merkelová a tehdejší ministr zahraničí za SPD Steinmeier výrazným způsobem zlepšili vztahy se Spojenými státy i s východními sousedy včetně Česka. Vláda také na počátku roku 2007 s úspěchem zvládla roli předsedajícího státu v EU, když Německo na summitu prosadilo základní obrysy Lisabonské smlouvy. „Byla to koalice, která se ukázala jako velice efektivní a která celé německé společnosti prezentovala stabilitu a důvěryhodnost,“ shrnuje aktivitu kabinetu výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů Vladimír Handl.
Dobré řešení do špatných časů
Ovšem také právě touha po stabilitě a bezpečí v nejisté době může stát za tím, že se myšlenka velké koalice opět s úspěchem uchytila. „Už ve školních lavicích se mladí Němci v rámci předmětu občanského vzdělávání, který má u nich posílit demokratické povědomí, učí, že velká koalice má význam zejména v dobách nějakého ohrožení či krize,“ vysvětluje Miroslav Kunštát z Institutu mezinárodních studií FSV UK. Přestože samotnému Německu se daří výtečně, Němci vidí zároveň kolem sebe – hlavně na jihu Evropy – ekonomické problémy. Trápí je i problém přistěhovalectví či domácí vzestup neonacismu. „Veřejnost pak má pocit, že dnešní situace vyžaduje jednotný postup směrodatných politických sil,“ dodává historik.
Uzavřením velké koalice by nová spolková vláda získala v Bundestagu drtivou většinu. Z celkových 630 poslaneckých křesel strany dohromady disponují 504 mandáty. Díky spolupráci SDP a CDU/CSU bude moct spolková vláda snadněji prosazovat legislativní návrhy také v horní komoře parlamentu, Bundesratu, kde jsou zastoupeny vlády 16 spolkových zemí.
Nejsou to ovšem pouze předchozí dobré zkušenosti a „indoktrinace“ studentů, proč Němcům velká koalice vyhovuje. Obyvatelé sousedního státu totiž po hrůzných zážitcích hitlerovského nacismu preferují spíše společenský konsenzus než šarvátky a spory. A kompromis dvou ideologických soupeřů je pro ně příslibem absence hádek. „Celá německá poválečná politika je založená na spolupráci a inkluzivní politice. Nějaká zásadní polarizace je v německé politice spíše výjimečná,“ konstatuje Handl s tím, že Němci, kteří jsou převážně středoví voliči, vyžadují hlavně dobrou správu a „klid na práci“.
Českým stranám chybí historie
V tomto ohledu politické systémy Česka a Německa vypadají jako zcela odlišné světy. Zatímco u nás se strany nedokáží shodnout ani na těch nejzákladnějších bodech, jako je důchodová reforma či změny volebního systému, u sousedů je polarizačních témat minimum. „Sociální otázky, německá zahraniční politika či témata životního prostředí jsou téměř konsenzuální,“ tvrdí výzkumník Handl, jenž v minulosti opakovaně v Německu žil.
Ukázkou ochoty německých politiků ke kompromisům je i aktuální vyjednávání o velké koalici. Ačkoliv konzervativci před volbami trvali na zachování současné daňové zátěže, jsou nyní svolní povolit socialistům vyšší daně pro majetné. Podobně silnější hráč zřejmě kývne i na zavedení plošné minimální mzdy, což je pro SPD jeden z nejdůležitějších předvolebních slibů. „Samozřejmě že u všech témat budeme muset být připraveni dělat kompromisy. Jinak nevytvoříme žádnou koalici,“ prohlásil pro deník Die Welt místopředseda CDU Armin Laschet.
V českém prostředí je takový přístup téměř vyloučen. Politici vedou vyostřené kampaně a boří mezi sebou všechny pomyslné mosty. Chybějící zdravá míra pragmatismu tuzemských stran je podle řady odborníků – stejně jako v ostatních postkomunistických zemích - důsledkem nedostatečného vývoje politického stranictví.
Zdejší strany vzniklé v 90. letech nemají tak dlouhou historii a hluboké kořeny, které německým partajím dovolují konstruktivně spolupracovat i s ideologickým odpůrcem. „Politické strany u nás nehrají klasickou roli velkých integračních a ideových proudů společnosti. Jsou to spíš takové zájmové skupiny,“ myslí si Handl.
