Část sudetoněmeckých organizací protestuje proti vypuštění zmínek o vrácení majetku zkonfiskovanému vysídlencům po 2. světové válce ze stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL). Podle nich to znamená souhlas s poválečným vysídlením sudetských Němců z Československa. Informovala o tom agentura DPA.
Proti změně víkendových stanov vystoupilo hornobavorské a švábské sdružení sudetských Němců. Obě organizace tvrdí, že nová verze stanov znamená „přijetí vyhnání“. Obviňují také vedení landsmanšaftu, že změnu stanov prosadilo „přepadovou taktikou“. Už před víkendovým sudetoněmeckým shromážděním zaznívaly z některých oblastních sdružení hlasy, že změna stanov nebyla v dostatečném předstihu projednána se členskou základnou.
Nejvyšší představitel sudetských Němců Bernd Posselt se ale proti kritice ohradil. „Nevzdáváme se tady práva na domov a chceme nadále pěstovat lásku k vlasti,“ řekl DPA. Termín „znovuzískání domoviny“, který stanovy obsahovaly, ale podle něj vyvolával mylný dojem, že sudetští Němci mají vůči Česku územní nároky.
Po druhé světové válce bylo z Československa odsunuto asi 2,9 milionu německy mluvících lidí. Podle dekretů prezidenta Edvarda Beneše sudetští Němci přišli o občanství a majetek, než byli na základě dohod vítězných válečných velmocí vysídleni. Landsmanšaft dekrety dlouhodobě kritizuje, podle něj se v nich promítl princip kolektivní viny vůči všem německy hovořícím obyvatelům Československa. Dekrety stále zůstávají součástí českého právního řádu, čeští reprezentanti na ně ale pohlížejí jako na „právně vyhaslé“.
Ze stanov landsmanšaftu zmizely konkrétně formulace, že SL „prosazuje právní nárok na domovinu, její znovuzískání a tím i realizaci práva národnostních skupin na sebeurčení“ a že „hájí právo na vrácení zkonfiskovaného majetku sudetských Němců, případně na jeho rovnocennou náhradu nebo na odškodnění za něj“.
Místo toho sdružení uvádí, že jeho cílem je „podílet se na spravedlivém národnostním a státním uspořádání, v němž budou pro všechny garantována lidská a základní práva, právo na domovinu a právo na sebeurčení národů a národnostních skupin. K tomu patří i to, že ve všech členských státech EU bude neomezeně ve všech svých částech závazná Listina základních práv EU“, která byla součástí Lisabonské smlouvy o reformě unijních institucí.
Dále landsmanšaft tvrdí, že „odsuzuje porušení těchto práv, jako jsou genocida, vyhánění, etnické čistky, zločiny proti lidskosti, protiprávní vyvlastňování a diskriminace, a tam, kde k nim dochází, usiluje o jejich nápravu na základě spravedlivého vyrovnání“.
Bývalý prezident Václav Klaus v roce 2009 prosadil pro Česko výjimku z Listiny základních práv EU. Tvrdil, že uplatnění listiny by otevřelo cestu majetkovým nárokům sudetských Němců proti Česku. Právní experti tehdy takové riziko většinou vylučovali. Současná česká vláda loni oznámila, že výjimku už nebude nadále prosazovat.
Ani změna stanov hlavního reprezentanta vysídlenců z českých zemí ale neznamená, že se jednotlivci nemohou svých práv domáhat u příslušných soudů.
