Dopad sedmiletého syrského konfliktu na civilní obyvatelstvo je rok od roku horší. A i když se ve velké části Sýrie už nebojuje, podle ředitele české pobočky Lékařů bez hranic Pavla Grubera čeká na Syřany vracející se domů další nebezpečí, o kterém se nemluví - nastražená výbušná zařízení.
Máte jako organizace nějaký názor nebo vydali jste nějaké prohlášení k útoku v Dúmě?
Ne, nevydali jsme žádné prohlášení. Vysvětlím, z jakého je to důvodu. Ve východní Ghútě jsme neměli svoje spolupracovníky. Na začátku jsme tam podporovali zhruba dvacet zdravotnických zařízení, naskladňovali jsme tam zásoby. Tušili jsme, že bude potřeba nemocnicím dodávat zdravotnický materiál. Ale žádná z nemocnic, které my jsme podporovali, žádného takového pacienta nepřijala.
Je to rozdíl oproti situaci, kdy byl chemický útok ve východní Ghútě v roce 2013. Tehdy jedna z těch námi podporovaných nemocnic mluvila o tom, že přijala pacienty, kteří vykazovali znaky, které by odpovídaly chemickému útoku. V tomto případě nic takového říct nemůžeme.
Jak prekérní je to pro vaši organizaci a hlavně pro lidi v terénu, když kromě běžných stresů typu poskytování lékařské péče ve válečné zóně musíte ještě řešit stres v podobě toho, že svědectví lékařů jsou mimořádně významná pro mezinárodní diplomacii?
My se snažíme být vždycky opatrní a toto vede k tomu, abychom byli skutečně dvojnásob opatrní. Náš princip, kterého se snažíme držet, je, že svědectví přinášíme, pokud jsme je zažili na vlastní kůži, pokud je zažili naši spolupracovníci. Ve východní Dúmě byla malá výjimka, protože, jak jsem říkal, jsme tam nebyli. Ale my s těmi lékaři pracovali pět, šest, sedm let, vytvořili jsme si ohromné pouto důvěry. Proto jsme jejich zprávám věřili, ale samozřejmě je to těžké. Je tam informační válka a každý výrok může být zneužit.
Máte zkušenost s organizací Bílé přilby?
Ne, nijak s nimi nejsme v kontaktu.
Když vaši lékaři zažijí něco jako mimořádné typy zranění či podezření na chemický útok, vyplňují v těchto případech nějaký formalizovaný report?
Jak říkám, my v této části Sýrie spolupracovníky nemáme.
Ale v minulosti… Má to nějakou formalizovanou strukturu, cosi jako report, svědectví? Podepsané, orazítkované, které se někam posílá? Nebo někdo někam zavolá a řekne: Máme tady pacienta, který vykazuje známky chemického útoku?
Obojí. Je důležité za prvé to svědectví zachovat. Mít důkazy. My to kolikrát zpětně zveřejňujeme. Prioritou v každém případě je zdraví našich spolupracovníků. Tomu se dává priorita. Dělo se to třeba při osvobozování Mosulu, při tréninku týmů, aby u sebe měly ochranné prostředky, aby věděly, jak s nimi zacházet. Aby člověk, který zodpovídá za bezpečnost týmu, byl vyškolený, je pro nás důležité.
Když se lidé podívají na mapu front nebo frontových linií v Sýrii, je evidentní, že Sýrie je daleko více asadovská, než byla před dvěma třemi lety. Znamená to, že vlastně mizí plocha válečných zón, tudíž mizí nebo zmenšuje se oblast, kde opravdu jsou obyvatelé vystaveni akutnímu riziku újmy na životě nebo zdraví kvůli válečným operacím?
Bohužel neznamená. Situace v Sýrii je taková, že to byla bezesporu největší operace Lékařů bez hranic v dějinách. My jsme v situaci, že sedmým rokem žádáme vládu Bašára Asada, abychom měli přístup na jím ovládaná území. I tam jsou potřeby a my jsme zvyklí pracovat na obou stranách fronty. Nedostali jsme ho. To znamená, že nemůžu komentovat, jaká je situace v Damašku a jaká je jinde. Protože tam nejsme.
To, že se situace pro civilisty nijak nelepší, tam bych chtěl mluvit o jiné věci, která se týká severu, severovýchodu Sýrie, kde už boje skončily. Lidé se tam chtějí vracet a jeden ohromný problém, o kterém se mluví málo, je množství výbušných zařízení, na které narážejí. Tam nejde jenom o miny a o nevybuchlou munici, která zůstává po každém konfliktu. Ale jejich domy, jejich pole, jejich sady jsou zamořené nástražnými výbušnými zařízeními, která jsou připravená na civilisty. Čekají v ledničkách, v plyšových medvídcích, v čajových konvicích. To je věc, která se musí urgentně řešit, protože běžíme závod s časem. Lidé se budou vracet a nejsou si vědomi rizika, které na ně čeká.
Odhadovalo se, že v Bosně, což bylo území násobně menší rozlohy než syrská bojiště, může likvidace minového nebezpečí trvat desítky let.
Je to tak. Proto náš apel míří na zajištění financí těm organizacím, které odminovávají. Zajistěte jim přístup a udělejte to co nejrychleji. Je to nesmírně důležité.
Ale je to jenom apel?
Je to jenom apel.
Když byste srovnal sedm let války v Sýrii, je to pořád stejné peklo?
Já bych řekl, že je horší a horší, vlastně jenom tou délkou. Vezměte si, že se sedm let situace zhoršuje.
Jinými slovy: dorůstá tam generace dětí, které by teď měly jít do školy a nezažily nic jiného než to, že se v jejich zemi válčí?
Ano a třeba mimo jiné nebyly proočkovány. V tomto věku je normální, aby byly děti proočkované proti tak banálním nemocím, jako jsou spalničky. Ale ony nejsou.
