Peenemünde (Německo) – Německá raketová technika představovala od 30. let minulého století absolutní světovou špičku. Není proto divu, že právě raketa německého původu dokázala 3. října 1942 doletět jako první lidský výrobek až na samou hranici vesmíru. Raketa, která dosáhla výšky 90 kilometrů, byla ozdobená dívkou sedící na měsíčním srpku. Po výstupu se ale po balistické křivce zřítila do moře 190 kilometrů od startovací rampy. Nesporný vědecký a technický úspěch ale dodnes kalí skutečnost, že raketa A-4 tehdy nesloužila poznávání vesmíru, ale zabíjení. Stala se totiž Hitlerovou zbraní odplaty číslo dva, známou V-2.
Technici a vědci se na základně Peenemünde u Severního moře pod vojenským vedením zabývali konstrukcí rakety od roku 1937. Ani u nich přitom nechyběl pozdější otec americké měsíční rakety Wernher von Braun. „Jediná chyba tohoto letu spočívá v tom, že raketa přistála na nesprávné planetě,“ pochvaloval si první úspěšný start von Braun, kterému tehdy mohl spadnout kámen ze srdce.
Premiérový pokus, kterého se zúčastnil tehdy čerstvě jmenovaný říšský ministr zbrojní výroby Albert Speer, totiž 18. března 1942 skončil výbuchem rakety ještě před startem. Ani další starty v průběhu léta onoho roku pak nebyly úspěšné, zkušební A-4 vzlétly jen do výšky pěti a dvanácti kilometrů a pak spadly zpět na zem. Ani říjnový let ale nebyl úplně bez chyb, dráha rakety totiž byla příliš strmá a k jejímu bojovému použití vedla ještě dlouhá cesta, kterou nekomplikovaly jen technické potíže.
Odborník na raketovou techniku Bedřich Růžička:
„Start, jehož výročí slavíme, byl čtvrtý v pořadí. Tři předchozí starty skončily naprostým neúspěchem. Pravděpodobně šlo o chyby z uspěchanosti. Motor byl hotov už v říjnu 1941, ale celková koncepce rakety zřejmě příliš nevyhovovala. Chyby se pak ukazovaly i prakticky v letech 1944-45, kdy špatně snášela ohřev při návratu do atmosféry.“
Himmler přišel s nápadem, že na výrobě rakety budou pracovat vězni
Necelý rok po prvním úspěšném startu, v říjnu 1943, se středisko v Peenemünde stalo terčem ničivého náletu britského Královského letectva. Vývoj rakety ale pokračoval dál, byť jej nálet notně zpomalil. V pohoří Harz v samém středu Německa až do konce války pracovaly v otrockých podmínkách desítky tisíc vězňů z koncentračních táborů a nejméně 20 tisíc z nich zde zahynulo. S nápadem použít při výrobě rakety vězně sice přišel v létě 1943 říšský vedoucí SS Heinrich Himmler, o jejich nasazení ale podle poválečných odhalení věděl i sám konstruktér Wernher von Braun.
První V-2 byly připraveny k nasazení až koncem léta 1944, tedy až po invazi do Normandie - a pro Německo beznadějně pozdě. Přesto jich ale nakonec proti Británii a nedávno osvobozenému Beneluxu Němci vypustili přes 2 900. Na samém konci války se von Braun, který svou válečnou kariéru viděl jen jako nezbytnou epizodu v cestě za splněním svého snu, dosažením vesmíru, vzdal i se svými spolupracovníky americké armádě. Američané, podobně jako v honbě za von Braunem neúspěšní Sověti, znali význam jeho práce. Zatímco ale Stalinova říše získala jen méně významné vědce a také součástky k výrobě raket, zamířil za oceán sám mozek německého raketového vývoje a s ním i kompletní střely.
