Praha - Během války v Bosně bojovali i lékaři v nemocnicích, jenže o životy pacientů. Právě oni viděli zblízka to nejhorší, co konflikt přinesl - tak jako doktor Edib Jaganjac. V prvních šesti měsících bombardování ošetřil jeho pětičlenný chirurgický tým až stovky pacientů denně. Tři z lékařů byli Srbové, dva muslimové, starat se ale o národnost svou nebo svých pacientů neměli čas ani zájem.
Chirurg Edib Jagaňac z motolské nemocnice dělal v roce 1992 stejnou profesi, ale v rodném Sarajevu. Na začátku dubna ještě netušil, co ho už brzy na operačním sále čeká. Stejně jako mnozí nevěřil, že opravdu přichází válka.
„Pochopil jsem, že je zle, když jsem si hrál s dítětem, měl jsem svou dvouletou dceru na hlavě, ostřelovač ji netrefil o pár centimetrů,“ popisuje Jaganjac.
Edib Jaganjac, chirurg
„Stalo se, že přišla matka a přinesla hlavu a tělo dítěte, abychom je přišili k sobě. Tak jsme je přišili.“
Tehdy 35letý otec dvou dětí dostal rodinu do bezpečí do Srbska a jak říká, v podstatě se přestěhoval do nemocnice. „Nebyl plat, nebylo jídlo, nebyly léky, nebylo nic a my jsme prakticky nevycházeli z nemocnice,“ vzpomíná.
Od roku 1993 žije i s rodinou v Česku. Vzplanutí nenávisti mezi jugoslávskými etniky stále nechápe a o většině svých válečných pacientů dodnes netuší, ke kterému patřili.
