Moskva - Nikita Chruščov byl prvním a na dlouho jediným sovětským vůdcem, který nezemřel ve funkci. Jeho straničtí oponenti jej totiž zbavili vedoucích stranických funkcí. Stalo se právě 14. října 1964 na plenárním zasedání ÚV KSSS. Do křesla prvního tajemníka komunistické strany tak usedl Leonid Brežněv a bývalý vůdce „byl odejit“ do ústraní. Žil v domácím vězení na dače v Petrovo-Dalněm a v září 1971 ve věku 77 let zemřel v zapomnění. Do povědomí světové veřejnosti se Chruščov zapsal zejména svým projevem "O kultu osobnosti a jeho důsledcích", v němž na 20. sjezdu KSSS v únoru 1956 odhalil Stalinovy zločiny a zahájil tak „dobu tání“. Právě tento jeho čin měl ve světě pozitivní ohlas, stejně jako skutečnost, že nechal propustit miliony vězňů z gulagu.
Ikonickým se pak stalo Chruščovovo vystoupení v OSN v říjnu 1960, kdy začal tlouct do řečnického pultíku vlastní botou. "Jseš chudej Filipíňák! Blbej poskok a lokaj imperialistů," křičel navíc na šéfa filipínské delegace, jehož otázka Chruščova rozčílila. Další Chruščovovy kroky ale už nebyly zdaleka tak zábavné - za jeho vlády rozdrtily sovětské tanky povstání v Maďarsku a v roce 1962 sovětský pokus instalovat rakety na Kubě přivedl svět na pokraj jaderné války.
V říjnu 1964 Chruščov skončil, sovětští soudruzi z něj dostali strach, tak ho raději odstavili. Cítili se ohroženi neustálými administrativními reformami a personálními přesuny. Nakonec byl Chruščov obviněn z „voluntarismu“, „subjektivismu“ a „ukvapených řešení“. Za Leonida Brežněva veškeré pokusy o reformy ustrnuly až do poloviny osmdesátých let.
Sesazení Chruščova v říjnu 1964 nevyvolalo v bývalém SSSR velkou lítost. V té době už ho měli všichni dost. Inteligence jím pohrdala za to, že ji učil malovat, psát knihy a točit filmy, vojáci, že je nenechal bojovat a jen planě vyhrožoval Americe, zemědělci za to, že je nutil pěstovat kukuřici.
Chruščov - rozporuplná osobnost
Když se Chruščov stal 7. září 1953 prvním tajemníkem ÚV KSSS, nebyl žádným nováčkem v boji o moc. Od 30. let, kdy se stal tajemníkem baumanského obvodního výboru v Moskvě stoupal velmi rychle ve stranických funkcích. Na rozdíl od mnoha funkcionářů přežil „velkou čistku“ v letech 1936 až 1939 bez újmy. V roce 1938 mu Moskva svěřila řízení komunistické strany na Ukrajině.
Podle historika Rudolfa Pichoji se Chruščov podílel na represích, stejně jako ostatní funkcionáři a byl jejich organizátorem, zejména na Ukrajině. Stalin to prý ocenil a koncem 40. let jej povolal zpět do Moskvy. Po Stalinově smrti v roce 1953 Chruščov rychle vyšachoval své spojence Georgije Malenkova a Lavrentije Beriju a převzal řízení strany.
Stal se nakonec jedním z nejmocnějších mužů na světě. Jeho politika však byla plná kontroverzních kroků a mnozí pamětníci dnes váhají, když mají říct, jak se jim žilo za Chruščova. „On nebyl žádný demokrat. I s tím odhalováním Stalinova kultu osobnosti to přehnal. Měl to udělat šetrněji, neměl jej tak očerňovat. Stalin byl osobnost, vážený politik, vítěz. Chruščov z něj udělal padoucha, který nechal mučit lidí. Sám přitom podepisoval rozsudky smrti, ale nijak se kvůli tomu nekál,“ říká bývalý důstojník sovětské armády Vladimir Nikolajevič Grigorjev.
Průvodkyně Novoděvičím hřbitovem Josefina Nikolská vypráví u Chruščovova hrobu turistům, že to byl člověk, který mlátil botou po stole v OSN, který sliboval Americe, že jí ukáže, zač je toho loket, že nechal péct nechutný kukuřičný chleba a že umělcům-avantgardistům v moskevské výstavní síni Manéž nadával do mazalů. Lidé by si jej ale měli podle ní vážit, byl to totiž poctivý člověk a Sovětský svaz si díky němu poprvé oddechl od totality. V politice se sice choval poněkud neohrabaně, avšak v zásadě to prý myslel se svou zemí dobře.
