Aleppo – Občanská válka v Sýrii dopadá nejhůř na děti. Podle opoziční organizace sídlící v Londýně jich zahynulo už přes tři a půl tisíce. Statisíce dalších žijí na povstalecké straně fronty ve strachu, zimě a hladu. Štáb ČT natáčel přímo ve zničeném Aleppu.
Místo školy a hraní prohrabávají odpadky, shánějí dřevo na topení, stojí fronty na humanitární pomoc, mrznou v uprchlických táborech. Pro tisíce aleppských dětí znamená válka každodenní dřinu a nebezpečí. „Kamaráda Alího zranil výbuch na hlavě. Pak umřel. Zabilo to i jeho tatínka,“ popisuje osmiletý Hammad.
„Při bombardování se musí utíkat rychle domů. Když je to daleko, musíte se schovat někde na ulici,“ radí osmiletá Šahída. Zkušeností s bombardováním už nasbírala víc než dost.
Škola Al Walíd dostala přímý zásah, když vládní pilot zaútočil na nedalekou základnu Svobodné syrské armády. Naštěstí se to stalo o víkendu, kdy tam nebyli žáci. Ale v okolních domech zemřelo nejméně dvacet lidí.
Shořely učebnice, lavice i tabule. Učitelé se už do poničené budovy nevrátili. Přesto je škola zase otevřená. Díky 24letému právníkovi, který se – přes probíhající válku – snaží spolu s dobrovolníky vrátit do života dětí alespoň náznak normálnosti. Kvůli obavám o svou bezpečnost nechce ukázat tvář. „Povstalecká základna je pryč. Takže už není tak nebezpečné, že je tolik dětí na jednom místě,“ říká vedoucí školy.
Ze sedmi tisíc dětí v jedné z aleppských čtvrtí je ale ve dvou fungujících školách místo jen pro dvanáct set. Těm ostatním nezbývá než se učit na ulici – například kam utéct před bombardérem, jak podle hlasitosti poznat, jak daleko dopadl granát, a jak se orientovat v setmělém městě. „Když se střílí daleko, dá se koukat z balkonu. Když je to blízko, musíme se schovat,“ vypráví žák Muhammad.
Vůbec nejhůř jsou na tom kojenci a batolata. Trpí zimou, nedostatečnou hygienou, nedostupnou lékařskou péčí a hlavně špatnou výživou. Každé větší shromáždění znamená velké bezpečnostní riziko. Potřeba chleba a hlavně umělého dětského mléka je ale silnější než strach z bombardování.
Všichni doufají v brzký konec války, včetně matky šesti dětí Mariam Žedídové: „Přeji si, aby už byl mír. Aby se na tváře mých dětí vrátil úsměv.“ To ale může trvat ještě hodně dlouho. I pokud se fronta vzdálí, hrozí dětem vážné psychické potíže. Tak jako v jiných válkách - i roky po posledním výstřelu.
