Mys Canaveral (USA) - Americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) vyslal k Měsíci najednou dvě sondy, které významně pomohou s přípravou návratu člověka na tuto oběžnici Země někdy kolem roku 2020. Jedna má kolem Měsíce dlouhodobě obíhat a mapovat jeho povrch, druhá má na něj dopadnout a zkoumat případnou přítomnost vody. Start proběhl bez problémů ve 23:32 SELČ, tedy v posledním ze tří startovacích oken, která dal NASA k dispozici.
Od mise k Měsíci, která odstartovala z floridského mysu Canaveral pomocí rakety Atlas-V, si američtí vědci slibují „vzrušující informace o nejbližším vesmírném sousedu Země“, a to právě 40 let od doby, kdy člověk na Měsíci poprvé přistál v rámci projektu Apollo. Jako poslední zatím na Měsíc vstoupila posádka Apolla 17 v roce 1972.
Pokud vše poběží podle plánu, vypustí raketa jednu sondu na oběžnou dráhu kolem Měsíce a druhou na něj v říjnu nechá dopadnout. První nese název Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO), druhá Lunar Crater Observation and Sensing Satellite (LCROSS).
Sonda LRO se pokusí objevit „bílá místa“
Úkolem LRO bude kroužit kolem Měsíce a vytvářet trojrozměrné mapy měsíčního povrchu, z nichž bude složen podrobný měsíční atlas. Na jeho základě pak odborníci chtějí zvolit nejvhodnější a nejbezpečnější místo pro pozdější přistání lidské posádky. Vědci poukazují na to, že i 40 let po prvním přistání člověka na Měsíci zůstávají pro lidstvo na přirozené družici naší planety mnohá „bílá místa“.
Oběh LRO bude nejprve eliptický a postupně se změní v kruhový. Družice má létat asi jeden rok nad povrchem Měsíce ve výšce pouhých 50 kilometrů. Z této vzdálenosti sedm přístrojů na satelitu rozezná na povrchu objekty menší než jeden metr. Bude přelétávat nejen nad šesti místy přistání programu Apollo, ale i nad desítkami míst přistání a dopadů předchozích amerických a sovětských sond. Může teoreticky rozeznat v prachu i stopy kol lunárních vozidel, jimiž se američtí kosmonauti po povrchu pohybovali.
Druhá sonda bude hledat led
Druhá sonda LCROSS má mít trasu nasměrovanou na polární oblast Měsíce. Jejím úkolem bude odhalit, zda se ve stinných kráterech u jižního pólu neskrývá nějaká forma ledu. Má to zjistit „sebevražedným“ způsobem tak, že se sonda od posledního stupně nosné rakety Atlas oddělí teprve těsně u Měsíce a vyhořelý stupeň rakety dopadne na měsíční povrch o čtyři minuty dříve než přístrojová část LCROSS.
Dopad raketového dílu rychlostí 9000 kilometrů za hodinu má vymrštit do prostoru asi deset kilometrů vysoký oblak měsíčního prachu, a to i z určité hloubky pod povrchem. Spektroskopickým a dalším rozborem pak družicový díl stanoví za letu v relativně těsné blízkosti oblaku jeho prvkové složení a případnou přítomnost vody, než se sám o čtyři minuty později rozbije o povrch. Sledovat oba nárazy a vyhodnocovat je mají také pozemské teleskopy, vesmírný Hubbleův teleskop a sesterská družice LRO. Přítomnost vody na Měsíci by velmi usnadnila zvažované vybudování stálé základny pro kosmonauty, protože v takovém případě by nebylo třeba pro ně dovážet vodu ze Země, což je velmi nákladné.
