Ostražitost trvá, i když je to už čtvrt roku, co Rusové z místa odešli. V Charkovské oblasti u státních hranic ale ukrajinští vojáci stále čelí dělostřelectvu, sílící hrozbou je pak přicházející zima, popisuje zahraniční zpravodaj ČT Jan Šilhan.
„Jsme na první linii obrany Charkovské oblasti. Na dohled od nás jsou vidět hranice Ruské federace. (…) Vykonáváme hlídku, kontrolujeme cestu, kdo projíždí do naší oblasti. Bývá tady i ostřelování, nalétávají letadla. Sloužíme, jak je potřeba,“ přibližuje ukrajinský voják Roman.
Se spolubojovníky tu prožívají zřejmě poslední dny před tuhou zimou. V lednu bývá i minus třicet stupňů. Jednou za rok tak přinese válka o nepřítele navíc. Ale i před ním je podzemí cenným úkrytem.
„Místa tu není mnoho, ale nějak se sem poskládáme,“ popisuje Roman zahloubený prostor, kde se nachází i několik úzkých postelí. „Když je mráz, je to v pohodě. Když prší, všude nám na hlavu kape voda,“ nastiňuje další z vojáků Michail. Prostory, ve kterých spí, však podle něj ochránili před vodou a na spaní mají i docela teplo.
Na jídlo pak mají polní kuchyni, která je v zimě jedno z nejdůležitějších vybavení.
Důležité železniční překladiště
Ukrajinský protiútok tu trval několik dnů, ale nikdo neví, jak dlouho bude nutné dané území bránit. Jednotky střeží vesnice podél trasy na Charkov. Řadu z nich před zničením neuchránily.
Vesnice Kozača Lopaň byla jedna z prvních zabraných během ruské invaze, je také jedna z posledních osvobozených v oblasti. Svedly se o ni tvrdé boje – i kvůli důležitému železničnímu překladišti.
Od této obce k ruským hranicím jsou to zhruba čtyři kilometry, její okolí je ostřelováno prakticky každodenně. Mezi oběma státy tu kdysi proudily tuny zboží, teď působí sídlo opuštěně.
