Praha – Pokud by zmanipulovaná či zinscenovaná fotografie mohla pomoci ukončit ozbrojený konflikt, určitě by měl fotograf právo to udělat, prohlásil v pořadu ČT Hyde Park Civilizace fenomén tuzemské reportážní fotografie Jan Šibík. "Kdyby opravdu mohla vzniknout nějaká fotka, která by – byť o jediný den – ten konflikt ukončila, tak by manipulace smysl měla. Ale to je hypotetické a ta situace nastat nemůže. Stálo by to za ukončení konfliktu, za ty lidské životy, které by to zachránilo. Za to bych byl všemi deseti," zdůraznil muž, který dějiny světa a utrpení lidí v posledních třiceti letech nejčastěji viděl hledáčkem fotoaparátu.
Šibík tak reagoval na proslulý snímek z války ve Vietnamu, na němž devítiletá Kim Phucová prchá z hořící vesnice zasažené napalmem. Snímek byl oříznut tak, že na něm v pravé části není vidět reportér časopisu Time. „Ten význam té fotky je tak obrovský, že i kdyby byla zinscenovaná, bylo by skvělé, kdyby takovéhle fotky byly,“ řekl Šibík. Připomněl nicméně, že snímek vznikl v době, kdy fotografie měly daleko větší význam, protože plnily mnohem větší informační roli než dnes. „Dá se udělat ikonická fotografie. Někdy se podaří fotografie, na níž se podíváte a máte pocit, že v ní je obsažen celý konflikt,“ konstatoval.
Držitel mnoha ocenění a autor tří fotografických knih Jan Šibík podnikl přes dvě stovky cest do všech koutů světa. Fotografoval konec komunismu v Evropě, pád Berlínské zdi, sametovou revoluci v Československu i krvavý zánik Ceauseskova režimu v Rumunsku. Byl svědkem masakrů v Sieře Leone, Libérii a Rwandě a hladomoru v Súdánu, Somálsku a Etiopii. Zažil následky zemětřesení v Arménii i Turecku a válku v Afghánistánu, Chorvatsku, Bosně, Kosovu, Abcházii, Čečensku, Náhorním Karabachu, Jihoafrické republice a Iráku. Navštívil africké uprchlické tábory, zaznamenal následky přívalové vlny na Srí Lance, bizarní poměry v Severní Koreji, pohřeb papeže Jana Pavla II. i Jásira Arafáta a následky hurikánu Katrina v New Orleansu. Přiznává ale, že při každém dalším výjezdu má stále strach: „Strach se snažím potlačit, ale mám ho skoro vždycky. Myslel jsem si, že jak ty cesty budou přibývat, tak ten strach bude ubývat, ale neubývá.“
Třebaže projel velký kus světa, jeho nejmilejším místem pro život zůstává Praha, kterou teď fotografuje na mobilní telefon. „Je to jeden z nových žánrů fotografie, je to pro mě relaxace,“ vysvětluje. Zároveň je v tom prý ale i trochu pragmatismu, protože očekává, že bude moci dělat workshopy 'Fotíme mobilem'.
Techniku, neprůstřelnou vestu nebo helmu má Jan Šibík stále v pohotovosti a během několika hodin se může vydat na letiště a na místo konfliktu. Důležité je prý i to, zda s sebou má dostatek peněz, což platí především od války v Iráku. Zpočátku považoval za rozmazlenost západních novinářů, že si platili asistenta, průvodce a měli pronajaté auto, postupem času ale zjistil, že když má dostatek peněz na podobné služby, je to pro něj bezpečnější a může udělat více dobrých fotografií.
Potřebu mít s sebou peníze doložil na případu Sierry Leone, kde povstalci usekali dětem ruce a nohy. Šokovaný Šibík je nejen fotografoval, ale uspořádal na ně i sbírku a za vybraných 40 tisíc dolarů byl v uprchlickém táboře postaven vodovod. Po několika letech se fotograf na místo vrátil a našel „své“ chlapce, kteří už měli fotbalový tým, a on chtěl udělat reportáž o tom, jak hrají fotbal. Dva z nich jej dokonce poznali a říkali mu, ať zatím nefotí, že mají tiskového mluvčího. "Ten když přišel, tak řekl: Chceš fotografovat? Dobře, že jsi pomohl, ale jestli chceš fotografovat dneska, nebude to zadarmo. Tak jsem se zeptal za kolik. Řekl, že dvě stě dolarů. Zaplatil jsem. A když jsem přišel na druhý trénink, tak už to bylo za 500. A to už jsem neměl. To je Afrika. To je tvrdá realita. To není kritika, ale takhle to v té Africe je," vzpomíná fotograf.
Spolupráce s Reflexem bude pokračovat
Jan Šibík byl dlouhodobě spojen s časopisem Reflex, po 20 letech ale redakci opustil, protože o jeho práci už nebyl takový zájem. Po několikaměsíční pauze se nicméně s Reflexem dohodl, že v nějaké podobě bude ve spolupráci s ním pokračovat. Domnívá se, že to je především kvůli událostem na Ukrajině, díky nimž si redakce uvědomila, že se nemůže zbavit reportáží a že v časopise nemůže být jen politika a rozhovory.
Fotoreportáž jako finančně velmi náročný obor nezažívá právě růžové období, Šibík nicméně odmítl nabídku agentury AP, protože je pro něj prý ideální variantou práce pro týdeník. Ten mu umožňuje - na rozdíl od agentury nebo deníku - vytvářet soubory fotografií, které pak lze publikovat na ploše několika stran.
Šibík v této souvislosti připomněl, že je mnoho fotografů a že spoustu lidí baví fotografovat, ale ubývá pracovních míst, kde se dá fotografií živit. Začínajícím fotoreportérům proto doporučuje, aby si našli zaměstnání, kde se vydělává hodně peněz, a za ně pak jezdili po světě a fotografovali. „Myslím, že to bude čím dál tím složitější. Je malý zájem o reportáže ze světa,“ povzdechl si nejznámější český reportážní fotograf, který si ze všech ocenění nejvíce váží třetího místa na World Press Photo v kategorii Sportovní příběhy za snímek tradičního indického zápasu.
Své fotografie pověšené na zdi nemá rád, nicméně existuje jedna výjimka - snímek vězňů Talibanu, na něž dopadá paprsek světla. „Afghánistán je synonymem války, utrpení a drog, ale přesto ta fotka působí výtvarně a jsou lidé, kteří si ji ode mě koupí a dají si ji na zeď. Je to jediná fotka, kterou mám doma na zdi. Ta fotografie mi perfektně jde ke starému nábytku a k maskám, které si vozím z Afriky,“ vysvětluje.
Po návratu z reportážní cesty obvykle bojuje s tím, jaké fotky zveřejnit, aby byly přesvědčivé a dobré. „Hrozně často pochybuji o těch svých fotkách. Mám pocit, že jsem to nezvládl, že nejsou dostatečně silné. To je pro mě hlavní kritérium, jestli ty fotky zveřejnit, nebo ne: Aby se na vás něco přelilo, když se na ně potom podíváte,“ říká Jan Šibík.
