Byť se takové konstatování může jevit jako povrchní, zřejmě první věc, která člověka na jednom z nejnovějších prezidentských kandidátů zaujme, je jeho vzhled (což ostatně konstatovala i rakouská média). Třiapadesátiletý umělec Vladimír Franz s výrazným tetováním, jež pokrývá celou jeho tvář, oznámil svůj zájem usilovat o Pražský hrad minulý týden. Impulsem přitom byla masová podpora fanouškovské skupiny na Facebooku, která v tuto chvíli čítá již čtrnáct tisíc příznivců. Co Franz, jenž se až dosud víc než slovy vyjadřoval obrazy a hudbou, nabídne svým voličům?
Sám Franz původně spontánní inciativě, jež ho k prezidentské kandidatuře vyzývala, příliš nerozuměl a označoval ji za nepochopitelnou. „O co člověk velmi stojí, snaží se vynutit a plánuje to, tak to většinou nevychází tak jako věci, které přicházejí samy,“ konstatoval počátkem srpna v rozhovoru pro server iHNed.cz.
Od té doby se ovšem zároveň snažil vyvrátit výhrady kritiků, že se dosud nikdy politicky neangažoval a jeho náhlý zájem stát se rovnou hlavou státu tak vyznívá podivně a křečovitě. V jednom z mnoha rozhovorů posledních dní se prezentoval jako homo politicus, který své postoje pouze doposavad nevyjadřoval explicitně a srozumitelně, ale prostřednictvím výtvarné a hudební tvorby.
Vedle herečky Táni Fischerové a advokátky Kláry Samkové je Franz také jedním z mála kandidátů na funkci hlavy státu, kteří nevzešli z politického podhoubí, a připouští proto, že by pro řadu voličů znechucených stavem správy věcí veřejných mohl představovat alternativu. Předvolební kampaň stojící na štábu profesionálů a pečlivě promyšlené strategii nechystá, spoléhá zejména na příznivce z facebookové iniciativy, kteří v něm zájem o Pražský hrad podnítili. „Jsou to mladí lidé, zklamaní současnou politikou i lidmi, kteří se dosud voličům nabízejí. A já jim rozumím,“ říká.
Prezident jako hlubina bezpečí
V případě, že by Franz počátkem příštího roku skutečně usedl v pracovně Pražského hradu, chápal by to především jako vzkaz o české „toleranci k odlišnostem“. Co se týče vlastního výkonu mandátu, umělcovy názory se příliš neliší od dosud známých uchazečů o prezidentskou funkci. I Franz proto upozorňuje na to, že role prezidenta je v českém ústavním systému omezená a že by jeho hlavním úkolem měla být moderace a harmonizace veřejné diskuse a pozitivní působení na občanskou společnost.
Na rozdíl od ostatních ovšem (díky své pedagogické dráze) deklaroval záměr zdůrazňovat a podporovat úlohu vzdělanosti. „Když mladí hokejisté zemřeli při leteckém neštěstí, tak to bylo samozřejmě tragické a konalo se smuteční shromáždění na Staroměstském náměstí. Úmrtí profesora Holého bylo ale závažnější pro lidstvo,“ konstatoval.
Prezident by podle Franzova staršího vyjádření měl být především „charismatik uvažující v širších kontextech, občas s hlavou v oblacích, který si zároveň uchová selský rozum a smysl pro humor“. Franz opakovaně zdůrazňuje jeho vazbu na občany; s ohledem na přímou volbu by pro ně měl plnit funkci „hlubiny bezpečí“ a vyslance ve vysoké politice. K té ovšem Franz zároveň chová hlubokou skepsi.
Vedle těchto obecných deklarací ale Franz konkrétnější představu o svém výkonu prezidentské funkce nepředstavil; tvrdí, že je nejprve nutné získat potřebných 50 tisíc podpisů a s nimi oficiální status kandidáta, teprve poté chce uvažovat o prvních krocích v prezidentském úřadu. Dostává se tak do paradoxní situace, kdy sbírá jména na podpisové archy spíše díky emocím sympatizantů než jasnému politickému profilu; zde se také výrazně projevuje Franzův deficit, jímž je (ve srovnání s politiky) dosavadní spíše nevýrazné komentování veřejné scény.
Česká politika? Podle Franze kroužek lidí, kteří se drží v šachu
Česká politická scéna se podle jednoho z posledních Franzových vyjádření změnila v „kroužek lidí, kteří se navzájem drží v šachu, handrkují o výhody a nadřazují své zájmy nade vše, a proto se k vlastní práci nedostanou“. V souladu s názory velké části veřejnosti konstatuje i rozčarování nad tím, že na jednu stranu stát nemá dostatek financí na důchody a sociální dávky a na stranu druhou mizí rekordní sumy v neprůhledných státních zakázkách. Vládní úspory ale plošně neodmítá, mají být jen citlivé, smysluplné a obhajitelné.
Obdobně jako Táňa Fischerová nebo Jiří Dienstbier připouští i Vladimír Franz možnost, že by v prezidentském úřadu jmenoval vládu, která by stála na hlasech komunistických poslanců. „Jako demokrat a humanista bych měl problém, pakliže bych byl postaven před podobné rozhodování. Povinností prezidenta je ovšem chránit a respektovat ústavu,“ uvádí s tím, že „moudří voliči“ ho před takové rozhodování nikdy nepostaví.
Za větší a aktuálnější hrozbu pro společnost navíc spíš než KSČM (jíž označuje za legitimní parlamentní stranu) považuje pravicový extremismus a populismus. „Extremismus je jev, který vyplývá z nejistoty, ze slabosti a mnohdy i ze zoufalství, z neschopnosti přistoupit k věcem racionálně a konstruktivně je řešit,“ říká. Sám je přitom některými kritiky odsuzován za jeho údajné sympatie ke skinheadskému hnutí v 90. letech; jeho jméno se dává do souvislosti se skupinou Orlík (jak to udělaly např. Lidové noviny) a on sám potvrzuje, že na koncerty skupiny Daniela Landy a Davida Matáska chodil. Spojování svého jména s radikály nicméně odmítá a označuje za konstrukt.
Nemít před Ruskem měkká kolena
Protože jednu z hlavních oblastí pro výkon prezidentské funkce představuje zahraniční politika, není bez zajímavosti sledovat náčrty Franzových postojů k této oblasti. „Chuť i vůně zahraniční politiky státu je určována a determinována vládou,“ předesílá.
„Prezident by měl usilovat o to, aby Česká republika, která je součástí takových uskupení, jako je Severoatlantická aliance nebo Evropské společenství, působila co nejdůstojněji a nejsebevědoměji.“ Takový postoj by chtěl zaujmout i k Rusku, které je podle něj sice potřeba vnímat jako světovou velmoc, byla by ale chyba mít před ním „měkká kolena“.
K Evropské unii se, pokud můžeme z nekonkrétních výroků usuzovat, staví Franz střízlivě. „Situaci v EU vnímám jako složitou a co se členství ČR v EU týká, pokládám se za eurorealistu. Česká republika by měla být spojencem demokratických zemí, jednat jako spojenec, chovat se jako spojenec a přitom neztratit sebevědomí a důstojnost,“ uvedl v chatu pro tn.cz s tím, že by unie měla upřednostňovat hájení společných zájmů členských zemí, ale zachovat pozitivní národní specifika.
Výroky, které stojí za pozornost:
- „Kdyby se premiéře opery či symfonie věnovala stejná péče jako tlachům kdejakého šíbra z politiky, měli bychom právo nazývat se civilizací,“ říká Franz.
- „Tetování je projevem svobodné vůle, nikomu druhému nezasahující do jeho svobod. Jde o výraz trvalého a neměnného rozhodnutí stát si za svým, a to v dobrém i zlém. Vím, že otázek na toto téma je mnoho a jistě jich bude mnoho i nadále. Chci však dodat, že moje tetování je výsledkem dlouhodobě promýšlené koncepce, nikoli náhlého hnutí mysli,“ okomentoval své tetování.
- „Jsem zastáncem odluky církví od státu. K církevním restitucím se nestavím negativně. Církev obecně vnímám prizmatem kulturním a historickým jako fenomén neoddělitelně spjatý s evropskou kulturou, myšlením a civilizací,“ řekl k jednomu ze silně diskutovaných témat posledních měsíců.
- „Prezident by měl umět pojmenovávat věci, jevy, protože je institucí, a proto má také pojmenování obecnou váhu. Měl by být záštitou občanů a jejich hlubinou bezpečí. Stejně jako když si děti hrají v parku a vědí, že jejich rodiče jsou opodál,“ předložil svou představu o prezidentské úloze.
Vladimír Franz (nar. 25. května 1959) je český hudební skladatel a malíř, který se zaměřuje především na komponování scénické hudby. Přednáší také na Divadelní fakultě AMU, na které je vedoucím Kabinetu scénické hudby. Vedle uměleckých oborů vystudoval práva na Karlově univerzitě, v letech 1981 až 1984 byl spoluzakladatelem, scénografem, výtvarníkem a skladatelem autorského divadla Kytka. Je čtyřnásobným držitelem ceny Alfreda Radoka (1998, 2000, 2002 a 2005) a Ceny Divadelních novin (2001).
