Newport/Praha - Zakládající smlouva NATO sice stanoví, že v případě napadení členského státu NATO mu musí ostatní státy členské země pomoci, mohou si ale v tomto případě vybrat z celé škály opatření. Garance vojenské pomoci není automatická a v roce 1949 by zřejmě bývala ani neprošla americkým Senátem. V rozhovoru pro Českou televizi to uvedl odborník na mezinárodní právo Jakub Landovský.
„Bylo by krásné, kdyby Severoatlantická aliance fungovala jako tři mušketýři, ale tak to bohužel v realitě nefunguje a ďábel se skrývá v detailu,“ říká Landovský. Washingtonská smlouva z roku 1949 v 5. článku stanoví, že ozbrojený útok proti jedné členské zemi NATO nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem. Ostatní smluvní strany se zavazují, že pomohou smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podniknou samy a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou budou považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.
„Ten samotný papír, ten mezinárodně právní závazek, nás nespasí – byť by to bylo krásné zejména pro malé státy s nepočetnou armádou, jako je Česká republika. V mezinárodním právu nejsou důležité jen závazky na papíře, ale i činy a kroky, které to mezinárodní právo za určitých podmínek i tvoří, a k těm je právě třeba nyní přikročit,“ říká Landovský. Reaguje tak na vyjádření amerického prezidenta Baracka Obamy, který ve středu během návštěvy Estonska uklidňoval obyvatele Pobaltí, že v případě ohrožení – v tomto případě ze strany Ruska – jim přijde na pomoc NATO v čele se Spojenými státy. „Jako spojenci NATO splníme svou důležitou povinnost podle článku 5, zavazující ke kolektivní obraně. Dnes chci ujistit všechny Estonce, Lotyše a Litevce, že nikdy nezůstanou osamoceni,“ prohlásil americký prezident.
Landovský Obamovo vyjádření označil za velmi silné, nicméně je podle něj třeba je podpořit konkrétními činy – například přesuny vojsk či stavbou základen. Připomněl, že i za studené války fungoval pakt zejména na tom, že Američané zachovávali v Evropě vojenské posádky.
Jak v pondělí prohlásil generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen, hlavním úkolem Severoatlantické aliance zůstává obrana území jejích členů. NATO chce proto vybudovat speciální jednotky rychlého nasazení, které budou schopné reagovat na ohrožení členských států do dvou dnů. Možný agresor se v případě útoku na členskou zemi už v prvních dnech setká nejen s jejími ozbrojenými silami, ale také s touto vysoce pohyblivou alianční silou. Uskupení má být součástí už nyní existujících Sil rychlé reakce NATO (NRF), jejichž nejrychlejší části se nyní mohou rozmístit do pěti dnů, celkově to NRF může trvat až měsíc. Vznik speciální jednotky by měli v pátek schválit prezidenti a premiéři členských zemí NATO na summitu v britském Newportu. Hned poté začnou na podrobnostech pracovat vojenští plánovači.
Chivvis: Konvenční vojenské hrozbě nečelíme, problém je vměšování
„NATO je stále svazkem velmi bohatých zemí, a to je výhoda. Ve srovnání s poslední dekádou bude muset dělat víc pro svou obranu v Evropě. To je prostě fakt a myslím si, že si ho téměř všichni členově začínají uvědomovat,“ řekl washingtonskému zpravodaji ČT americký analytik Christopher Chivvis. Případná obrana Pobaltí podle něj představuje obtížný scénář a NATO si to už několik let uvědomuje. „Musíte si položit otázku – bránit se před čím?“ říká. „Nemyslím si, že by se někdo domníval, že bychom čelili konvenční vojenské hrozbě na půdorysu studené války – a to ani v Pobaltí. Je to teoretická možnost, ale není to ten skutečný problém. Hlavní potíží je vměšování, kterého jsme nejdřív byli svědky na Krymu a později na východní Ukrajině. Na jednu stranu to může být míň ohrožující, protože je to míň násilné, na druhou stranu je v tomto případě odstrašení daleko obtížnější, stejně jako ujištění našich pobaltských spojenců.“
