„Porážka Německa byla z velké části zpečetěna dvěma neevropskými vítězi, Spojenými státy a Sovětským svazem, které se staly následníky nenaplněné evropské snahy o globální nadvládu,“ píše bývalý poradce pro národní bezpečnost USA Zbigniew Brzezinski v knize Velká šachovnice. Místo evropského pragmatického velmocenského vyvažování ovládlo světové uspořádání soupeření idejí aspirujících na univerzální platnost a globální dosah.
Evropské velmocenské vyvažování roku 1945 skončilo. Nastoupilo globální soupeření idejí
Od chvíle, kdy se lidé naučili plout přes oceán, se centrem světové moci stala Evropa. Čína se této ambice dobrovolně zřekla rozhodnutím císaře bojícího se vlivů neznámé vzdálené ciziny na svou říši. Nikdo jiný už k tomu neměl nutnou kombinaci prostředků a vůle.
Když začal evropské koráby kolonizující svět pohánět motor průmyslové revoluce, získaly mocnosti jako Británie, Francie či třeba Nizozemsko před světovým pelotonem obrovský náskok. Koloniální říše několika málo aktérů ovládaly před druhou světovou válkou téměř celou Afriku, velkou většinu Asie a ostrovy kolem amerického kontinentu.
Porovnání počtu obyvatel a rozlohy kolonialistů a jejich kolonií v britském atlase z roku 1938
„Po tisíc let braly evropské národy za jednoduše dané, že ať už v mocenské rovnováze dochází k jakýmkoli výkyvům, její hlavní složky se nacházejí v Evropě,“ píše v knize Uspořádání světa někdejší americký ministr zahraničí Henry Kissinger.
Vzájemné vztahy mezi evropskými velmocemi se řídily pravidly stanovenými v polovině 17. století vestfálským mírem. Smyslem diplomacie i zahraniční politiky bylo neustálé hledání ekvilibria, pečlivé vyvažování, aby žádný ze států nezískal rozhodující převahu.
Spojenectví i nepřátelství se tedy neustále vyvíjely a měnily, tábory se přeskupovaly vždy podle momentálního stavu. Nikdo nebudoval trvalé aliance založené na hodnotách. Vztahům vládl čirý pragmatismus.
Shodit okovy
Na druhé straně Atlantického oceánu se mezitím vzmáhala nová velmoc. Spojené státy si nejdříve musely vybojovat nezávislost na evropských kolonialistech a tento boj za svobodu zůstal v jejich diplomatických genech.
„Americká zahraniční politika v sobě odráží víru, že vnitropolitické principy Spojených států mají evidentně univerzální platnost, takže jejich využití je vždy a všude prospěšné, a že skutečným úkolem amerického zahraničního angažmá není zahraniční politika v tradičním smyslu slova, ale projekt šíření hodnot, jež se – jak Amerika věřila – všechny ostatní národy snaží napodobit,“ píše Kissinger.
Takto ideově vybavená společnost podepřená mimořádně výkonným hospodářským systémem dobyla nejvýznamnější část severní Ameriky. Monroeovou doktrínou z roku 1823 vyřkla nárok na výhradní právo zasahovat do dění na celém kontinentu mezi ledovci Aljašky a Ohňové země. Stvrdila tak konec španělského a portugalského koloniálního panství v Latinské Americe.
Svou pozornost pak obrátila směrem k Pacifiku. Postupně si – v rozporu s vlastním odmítnutím imperiálních ambicí – přivlastnila řadu ostrůvků sloužících jako opěrné body pro námořní expanzi. Tlačila také na Japonsko a Čínu, aby se otevřely její touze po obchodu. Klasickou koloniální říši však USA nebudovaly.
„Amerika, prodchnutá přesvědčením, že její vlastní vývoj spoluutváří úděl lidstva, plnila po celé své dějiny v uspořádání světa zvláštní funkci: ve jménu 'zjevného předurčení' (manifest destiny) zabrala celý jeden kontinent, ale současně se zřekla jakýchkoli imperiálních úmyslů. Zásadním způsobem ovlivnila přelomové události, ale přitom odmítala, že by byla jakkoli motivována národním zájmem, a stala se supervelmocí, ačkoli současně deklarovala, že nehodlá provádět mocenskou politiku,“ analyzuje Kissinger.
Americká expanze v Pacifiku
Sbírání zemí
V některých aspektech podobným procesem prošlo i Rusko. Srovnatelné bylo zabrání území velikosti kontinentu při popření práv (a někdy i existence) jeho původních obyvatel. Tento proces se vžil jako sbírání ruských zemí.
Jak poznamenává diplomat Jaroslav Kurfürst v knize Příběh ruské geopolitiky, lidé v Kremlu považovali tyto země za ruské dávno předtím, než v nich poprvé zaznělo „da“ a zapraskal oheň v samovaru.
Územní rozvoj ruského státu v letech 1462 až 1914
S nástupem bolševiků se Rusko změnilo z klasické evropské velmoci chovající se podle vestfálských pravidel na jiskru, která měla zažehnout světovou revoluci. Podobně jako u Spojených států se tak cílem zahraniční politiky stalo šíření hodnot, jež se – jak Sověti věřili – všechny ostatní národy snaží napodobit.
Jak psal z Moskvy do Washingtonu diplomat George Kennan v takzvaném dlouhém telegramu z ledna 1946: sovětské vedení vzalo tradiční a instinktivní ruský pocit nezajištěnosti a naroubovalo na něj revoluční doktrínu s globálními ambicemi.
Američané a sověti v Evropě
První a po ní především druhá světová válka dovedla dosavadní evropský velmocenský systém ke zhroucení. V květnu 1945 byla Evropa zničená hospodářsky, lidsky i morálně. Její kolonie čím dál hlasitěji volaly po nezávislosti.
„Evropa uznala americké prvenství výměnou za poskytnutí americké nukleární ochrany,“ píše Kissinger o poválečné západní polovině kontinentu. Ta východní uznala sovětské prvenství především proto, že Stalin spojil cíl vyhnání nacistů s cílem šíření vlastní verze komunismu a osvobození od Německa pojal většinou jako vytvoření nadvlády Sovětského svazu.
V Evropě se natrvalo usadili vojáci obou zemí. Spojené státy ponechaly největší posádku v Německu, k začátku 50. let tam sloužilo na sto tisíc armádních příslušníků a později i mnohem víc. Významné základny měly také ve Francii (do roku 1966), Británii, Itálii, Rakousku (do 1955) a na Islandu a v Grónsku ležícími na polární spojnici mezi supervelmocemi. Menší vojenské zastoupení udržely téměř ve všech západoevropských zemích, nejvíc v Řecku, Portugalsku, Španělsku a Norsku.
Nejdůležitější v tomto ohledu byl rok 1949, kdy Američané poprvé ve svých dějinách vstoupili v době míru do spojeneckého svazku – Severoatlantické aliance.
„Po zničujícím otřesu dvou světových válek byly západoevropské země konfrontovány s proměnou geopolitické perspektivy, která otřásla jejich pocitem historické identity. Mezinárodní pořádek v první fázi studené války byl de facto bipolární: akce podnikané západní aliancí v podstatě prováděla Amerika jakožto hlavní a řídící partner. Pod pojmem 'aliance' si Spojené státy nepředstavovaly navzájem slučitelné počínání mnoha zemí s cílem zachování rovnováhy, nýbrž společný podnik s Amerikou v roli ředitele,“ vysvětluje Kissinger.
Sověti svou armádu ponechali ve všech svých nových satelitech kromě Československa (kam v roce 1968 nakonec přišla), Jugoslávie, která se stihla od nacistů osvobodit vlastními silami a Albánie. Balkánské křídlo, tedy Bulharsko a Rumunsko, také brzy opustili. Z Rakouska se Rudá armáda stáhla společně s americkou roku 1955.
SSSR si také vytvořil vlastní obdobu NATO, kterou nazval Varšavský pakt. I on se pasoval do role ředitele, což se východoevropští komunisté politicky a ideově podřízení Moskvě neodvážili zpochybnit.
Evropa se poprvé ve svých dějinách stala předmětem světového dění řízeného odjinud.
Vojenské síly NATO a Varšavské smlouvy v Evropě v roce 1959
Supi u umírajících koloniálních říší
Obě začínající supervelmoci se vedle Evropy soustředily také na udržení vlivu na asijském jevišti druhé světové války. Američané natrvalo zůstali především v Japonsku a na Filipínách. Sověti se neúspěšně pokoušeli držet patronát nad čínskými komunisty a naopak víceméně úspěšně sponzorovali soudruhy v asijských koloniích Evropy a nově vznikajících zemích. Zásadní střet pak obě velmoci svedly v Koreji, kde už armáda Spojených států zůstala.
Asie byla také prvním poválečným dějištěm rozpadu evropských koloniálních říší. Na trojici zemí vznikajících na troskách francouzské Indočíny, totiž Vietnam, Laos a Kambodžu, se vrhly obě supervelmoci. Pro USA se vietnamská válka nakonec stala nečekaně dlouhým a složitým bolehlavem.
Obě supervelmoci postupně roztáhly svá křídla přes celý svět a zasahovaly do vnitropolitického dění také na Blízkém východě, v Africe i v Latinské Americe.
Svět 1959. Modře NATO a spojenci, červeně Varšavská smlouva a spojenci, zeleně kolonie, šedě neutrální státy
Svět 1980. Modře NATO a spojenci, červeně Varšavská smlouva a spojenci, žlutě Čína a Albánie, šedě neutrální státy. Křížky jsou ozbrojená povstání
Sovětský hospodářský model nakonec nedokázal takto rozsáhlé velmocenské ambice uživit a bolševická idea ztratila pro velkou část světa přitažlivost. Komunistický blok se nečekaně rychle rozpadl. Naopak USA si mohly dovolit udržovat zdaleka nejsilnější vojenskou sílu i nadále.
„Poslední dekáda dvacátého století znamenala tektonický zlom ve světovém dění. Poprvé v dějinách se neeurasijská mocnost stala arbitrem eurasijských mocenských vztahů a navíc nejdůležitější světovou silou. Porážka a rozpad Sovětského svazu byly posledním krokem rychlého nástupu Spojených států do role jediné a první skutečně globální velmoci,“ píše Brzezinski.