Vyráželi za dobrodružstvím s představou, že se svým činem zapíšou do dějin mořeplavců a polárníků. 19. května 1845 vyrazilo z britského přístavu Greenhithe 134 mužů, kteří měli najít novou severní cestu mezi Atlantikem a Pacifikem. Posádka i její lodě, Erebus a Terror, se ale nikdy nevrátily a jejich osud se na více než půldruhého století stal záhadou. Druhé z plavidel se podařilo objevit teprve před dvěma lety.
Kanada po zmizelých lodích vyhlásila pátrání v roce 2008, kdy kvůli tání ledovců začala být mrazivá oblast pro průzkumníky lépe přístupná. Uspěla ale až o osm let později. Na začátku září 2014 se jednomu z výzkumných týmů podařilo na radarech v Zálivu královny Maud objevit trup jedné z lodí. Více než třicetimetrový královský trojstěžník Erebus ležel roky pod mořskou hladinou v hloubce jedenácti metrů.
Objev byl britským archeologem Williamem Battersbym popsán jako „největší archeologický objev na světě od otevření Tutanchamonovy hrobky před téměř sto lety. (…) Z materiálů je jasné, že po expedici zůstalo zachováno množství důkazů, možná i ostatky některých mužů, a možná, skutečně jen možná, i některé jejich fotografie,“ uvedl.
O dva roky a jeden den později, 3. září jásali historici a archeologové znovu. U ostrova Krále Viléma, příznačně v zátoce nesoucí název Terror Bay, objevili vrak druhé ze ztracených lodí. Terror ležel v hloubce zhruba 24 metrů, a podle výzkumníků byl i po letech v perfektním stavu.
S jasně viditelným kovovým opláštěním na ochranu proti ledu, vztyčenými stožáry a lodním zvonem na palubě. Na svém místě zůstaly i skleněné výplně oken, z velké části nepoškozené, což přispívalo domnění, že když se Terror potopil, dosedl na mořské dno poměrně měkce.
Tým nadace na výzkum Arktidy k vraku vyslal dálkově ovládanou ponorku, které se přes otevřený poklop podařilo proniknout do útrob lodi. „Úspěšně jsme se dostali do jídelny, několika kajut, našli jsme zásobárnu jídla s talíři a plechovkou jídla na poličce. Zahlédli jsme také dvě lahve vína, stoly a našli jsme stůl s otevřenými šuplíky a s něčím vzadu v jednom šupleti,“ popisoval objev Adrian Schimnowski, který se na objevení Terroru podílel.
- Na objevení lodí měly podíl i historky, které si ústně předávají Inuité. Na palubě lodi Martin Bergmann, která pátrala po Terroru, byl i místní obyvatel Sammy Kogvik, původem z Gjoa Haven, jediného osídlení na ostrově Krále Viléma. Posádce výzkumníků vyprávěl příběh, kdy se kolem roku 2010 vypravil na lov na zamrzlou zátoku, když si všiml podivného sloupovitého kusu dřeva, který vyčníval z ledu. S dřevem, ve skutečnosti stožárem, v objetí se vyfotil, až doma si ale všiml, že mu fotoaparát cestou z kapsy vypadl. Svému loveckému partnerovi tehdy sdělil domněnku, že by mohlo jít o kus jedné ze ztracených lodí. Zážitek si ale nechal pro sebe, bez fotografie neměl o nálezu žádný důkaz. Až na této výzkumné výpravě se svěřil svému nadřízenému, Adrianu Schimnowskimu. Svým vyprávěním tak navedl výpravu od původního, mnohem severnějšího kurzu právě do Terror Bay.
Trupy lodí byly zesílené proti ledu, žhavou novinkou byly konzervy
Z anglického přístavu vyráželo v roce 1845 sto třicet čtyři mužů. Velel jim téměř šedesátiletý lord John Franklin. Do jen částečně popsané arktické oblasti na severu Kanady ale dorazil jen se 129 muži poté, co několik nezpůsobilých nebo nemocných námořníků poslal z Grónska zpátky do Anglie.
Na palubě lodí probíhala vědecká činnost, posádka se věnovala měření magnetismu a magnetických odchylek, pro objevy spadající do oboru biologie byl přítomen přírodovědec a lékař Harry D. S. Goodsir. Obě lodě měly zásoby na tři roky, v Grónsku pak doplnili jídelníček masem z čerstvě poraženého hovězího dobytka.
Žhavou novinkou na palubě byly také konzervy – plechovky zalité olovem, ve kterých se měla uchovat čerstvá předpřipravená jídla od polévek po maso a zeleninu. Jako ochranu před kurdějemi měla posádka s sebou také přes čtyři tuny citronové šťávy.
Samotné lodě byly na plavbu připraveny – trup a přídě byly zesíleny a vyztuženy proti ledu, na palubách byly sporáky a parní stroje. Pro posádku bylo připraveno byť stísněné, tak vytápěné podpalubí. Lodní šrouby byly konstruovány tak, aby je bylo možné vytáhnout z vody.
V roce 1854 byli námořníci prohlášeni za mrtvé
Pátrání po lodích začalo v roce 1848. Do Anglie nepřišly žádné dopisy o průběhu cesty a expedici již touto dobou měly dojít zásoby. První stopy po výpravě se objevily až o dva roky později, když byla na Beecheyho ostrově objevená tři pohřbená těla námořníků. Ta byla kolem roku 1985 exhumována a ze zmrzlé půdy pro účely výzkumu vysvobozena v téměř nepoškozeném stavu. Mrtví trpěli tuberkulózou a plicními chorobami, vědci zjistili také zvýšené hladiny olova.
Na ostrově se krom hrobů našlo i množství stop po expedici, která tu zimovala, zbytky stanů, konzerv, sudů. Navzdory tomu, že měla výprava nechávat vzkazy v kamenných mohylách, se žádné písemné zprávy nenašly. K prvnímu dubnu 1854 byli Franklinovi muži evidováni jako zemřelí a byli vyřazeni z řad Královského námořnictva.
Ještě téhož roku Admiralitě dovezl důkaz o tragickém konci výpravy polárník John Rae. Eskymáci mu sdělili, že na ostrově Krále Viléma toho času viděli skupinu zhruba čtyřiceti bílých mužů. Později nalezli těla pěti z nich na ostrově. Další mrtvé, zhruba třicet, našli na kanadské pevnině u ústí Backovy Velké rybí řeky. Šokující byla také zpráva o možném kanibalismu, ke kterému se skupina přeživších námořníků musela uchýlit.
Je pravděpodobné, že expedice byla nucena po uvíznutí v ledu lodě opustit, na pevninu vytahali všechny důležité zásoby včetně člunů opatřených lyžinami, které později táhli ve snaze dostat se k záchraně pěšky. Na velmi těžký náklad ale vyčerpaní muži brzy přestali stačit, trápily je choroby, mráz i nedostatek potravy. Ani ti, kteří se přece jen na kanadskou pevninu dostali, nedošli k záchraně. Zemřeli, co bylo v jejich majetku užitečné, si rozebrali Eskymáci, o zbytek se postarala příroda.
- Na nalezení těl posádky bylo vysláno několik výprav. Neuspěly, a navíc při nich zemřelo víc námořníků než při samotné Franklinově expedici. Díky záchranným týmům ale nakonec byla skutečně objevena severní cesta kolem Kanady. V roce 1869 zavedl jeden z Inuitů Brity k hrobu bělocha, který byl pohřben na ostrově Krále Viléma. Zhruba 200 kilometrů od místa, kde se později našly i lodě, vyprostili Britové tělo ze zmrzlé půdy a odeslali ho do Anglie. Nejdříve bylo tělo mylně identifikováno jako poručík Le Vesconte, pozdější výzkum však ukázal, že se mohlo jednat o skotského lodního lékaře Harryho Goodsira.
Eskymáci se dostali také na jednu z opuštěných lodí, Erebus. Užitečné předměty si odnesli, aby se na loď dostali, zvětšili si ledem vytvořenou díru v lodním boku. Ta se Erebu stala později osudnou. Terror poničen nebyl, proud a led ho odnesl dál od místa, kde byla loď opuštěna. Objeven byl až v roce 2016.
Až v květnu 1859 našla skupina mužů ze soukromé McClintockovy expedice na ostrově Krále Viléma plně naložený člun s lyžinami. Kromě různorodých předmětů včetně Nového zákona a pušky byly ve člunu i dvě kostry, jimž chyběly lebky. Šlo o pozůstatky námořníků Franklinovy expedice.
Zemřeli na otravu olovem?
Na konci srpna 2018 objevili vědci z Lakehead Univerzity nové důkazy, že účastníci expedice nezemřeli na důsledky otravy olovem, což byla dosud jedna z nejčastějších teorií týkajících se tragického osudu posádky. Právě otrava olovem, obsaženým ve špatně utěsněných konzervách, měla být jednou z hlavních příčin špatného zdravotního stavu a zmateného chování, které popisovali Eskymáci, kteří se s muži setkali.
Olovo ale podle nejnovějších výzkumů nebylo hlavní příčinou rychlého skonu posádky, naopak hodnoty olova v těle měli námořníci podobné jako další členové Královského námořnictva, kteří na Franklinově expedici vůbec nebyli. Zmatené chování tak vědci přisuzují dlouhému vystavení chladu, extrémnímu vyčerpání v těžkých podmínkách a minimu potravy.
V poslední době se příběh Franklinovy výpravy proslavil díky hororovému románu Dana Simmonse Terror. Kniha vyšla i v češtině. Že je záhada stále přitažlivá, ukazuje i seriál americké televizní stanici AMC, který měl premiéru v roce 2018.
