Dosud se zdálo, že Tunisko je zemí, která jako jediná úspěšně prošla demokratizací v rámci Arabského jara a je docela bezpečná – na rozdíl například od Libye nebo Sýrie. Útok v muzeu Bardo v Tunisu však může být znamením nebezpečné změny. Arabista a islamolog Masarykovy univerzity Miloš Mendel upozornil v Interview ČT24, že radikální skupiny mohou zemi destabilizovat. Současně však věří, že se tzv. Islámský stát, který se k útoku přihlásil, nebude dále územně rozšiřovat – ačkoli není zcela jasné, kdo se za „značkou“ Islámský stát v tomto případě vlastně skrývá.
Hnutí Islámský stát má dnes dvě tváře. Jednou je samozvaný stát vyhlášený loni v létě na části území Sýrie a Iráku, tou druhou potom pomyslná teroristická „značka“. K ní se hlásí skupiny například z Libye nebo Nigérie, je přitom obtížné určit, kdo stojí za útokem v Tunisu, míní Miloš Mendel. „Jde o to, kdo se k tomu přihlásil: Co je Islámský stát v pojetí, jak bylo vyhlášeno? Zda se jedná o skupinu, která se tam dostala z Libye, nebo zda to bylo režírováno přímo ze Sýrie, resp. z Iráku, to nevíme,“ podotkl. Obává se však, že bez ohledu na to, kdo útočil, mohou takové akce Tunisko snadno destabilizovat a nadobro ukončit to, o čem západní politici a publicisté hovořili jako o Arabském jaru.
Tunisko je jedinou zemí, kde Arabské jaro (zatím) uspělo
Tunisko je totiž jediným státem, kde k demokratizaci došlo a vydržela – na rozdíl od některých zemí Arabského poloostrova, kde demonstranti nic významného nevymohli, nebo Egypta, kde se kruh změn nakonec uzavřel. „Po třech letech od Arabského jara se egyptský vývoj od února 2011 vrátil do bodu nula,“ shrnul host Interview ČT24. Tunisko by nyní mohly ohrozit obavy turistů z terorismu. „Dovedu si představit, že poté, co se stalo, tam většina turistů v nejbližší době nebude chtít jezdit. To, co se stalo v národním muzeu Bardo, se může docela klidně stát na jiných místech – i v turistických ghettech nebo v jejich blízkosti, na tržištích, kam turisté chodí,“ varoval Miloš Mendel. Z Tuniska se totiž rekrutují bojovníci IS v Sýrii a Iráku, kteří pocházejí z chudých regionů, kde podle Miloše Mendela platí, že „demokracie je neuživí“.
Varování, jak se mohou snahy o uvolnění poměrů v zemi zvrhnout, ostatně představuje další země, která spadla do proudu Arabského jara – Sýrie. Docent ústavu religionistiky brněnské filozofické fakulty považuje zdejší občanskou válku za jeden ze dvou kořenů tzv. Islámského státu. Tím druhým je americká operace v Iráku po roce 2003. „Problém byl v tom, že sice byl vyvrácen totalitní nebo autoritářský režim Saddáma Husajna – nedělejme si o něm iluze – ale na druhou stranu i struktury, které tam mohly a měly zůstat. To znamená základy armády, základy bezpečnosti. Tam se rozvrátilo úplně všechno včetně hasičského sboru,“ podotkl Miloš Mendel. Ačkoli invazi, resp. její průběh a výsledek, z hlediska rozpadu všech původních iráckých struktur považuje za chybu, ještě závažnější podle něj bylo následné stažení západních vojsk. „V roce 2009 budoucí prezident Obama slíbil svým americkým voličům, že odejde – a on to udělal. Měli tam zůstat. Říkali jsme si s kolegy – i s americkými orientalisty: když už tam (s odpuštěním) vlezli, tak tam osudově musí zůstat.“
Na vrcholu moci
Americká operace v Iráku však již je historií a tzv. Islámský stát realitou – a to hned dvojí. Onen původní IS, který vyhlásili radikálové kolem Bakra Bagdádího, však již může být za zenitem. Nemá totiž kam se dále rozšířit. „Museli by postupovat na Bagdád, což už jim dnes pravděpodobně nikdo nedovolí, nebo by museli přepadnout některé oblasti Jordánska, což by evropské státy a Spojené státy také už nedovolily,“ zdůraznil Miloš Mendel.
Postup západních států vůči IS přitom považuje za přiměřený situaci: „Kdyby to začalo opravdu přerůstat přes hlavu, tak by tam Spojené státy a další státy NATO – věřím, že tentokrát včetně Turecka – musely intervenovat. Zatím je to v takové fázi, že se spojenci domnívají, že sofistikovanými leteckými údery situaci mohou nějakým způsobem uklidňovat.“
Syřané se necítili být Syřany. Co teď bude s jejich zemí?
Problémem, ze kterého dnes hnutí Islámský stát těží, však není pouze nedávná historie v podobě Bushovy doktríny a Arabského jara, ale i dějiny poněkud starší, nikoli však opravdu dávné. Problém spočívá i v tom, že státy, které islamisté úspěšně rozvracejí, nejsou příliš staré. Platí to pro moderní Irák, který vznikl z britské kolonie v roce 1920, i současnou Sýrii. „Patří ke státům, kde obyvatelstvo nemá identitu toho být Syřan. (…) Během tak vážné krize, ke které došlo v 11. roce, se ukázalo, že Sýrii v hranicích Syrské arabské republiky tvoří obrovská mozaika tzv. etnicko-konfesionálních skupin, které jsou schopny – podobně jako za občanské války v Libanonu – proti sobě vystoupit tak brutálním způsobem, jak to činí vláda Bašára Asada a jak to činí oponenti,“ podotkl arabista.
V těchto státech tak Islámský stát jako by naplnil vakuum, které dříve plnily autoritativní režimy Saddáma Husajna a Bašára Asada. Otázkou je, co se stane, pokud kouzlo Islámského státu vyprchá. „Co dál? Kdo ty oblasti obsadí? Kurdové sotva. Nějaká svobodná syrská armáda – existuje ještě taková struktura? Západ ji nechal na holičkách. Nebo tam vpochodují jednotky Bašára Asada a budou se na tamějším obyvatelstvu mstít stejným způsobem, jako to činily jednotky Islámského státu? Budoucnost Sýrie mi připadá jako velmi chmurná,“ podotkl Miloš Mendel.
Islámský stát neláká na náboženství, ale na sex
Zda, natožpak kdy se hnutí Islámský stát podlomí nohy, předpovědět nedokáže. Rozhodující přitom může být fakt, že navzdory názvu mnoho islámského na hnutí není. To, co do jeho řad láká novou krev, hledá arabista Masarykovy univerzity docela jinde: „Mohou to být peníze, může to být otázka toho, že se chtějí nějakým způsobem zviditelnit, může to být i to, že se jim slibuje nevázaný promiskuitní život.“ Dodal, že z Evropy či například Tuniska do Sýrie neodjíždějí žádní muslimští učenci. „Naprostá většina z nich o islámu podle mého názoru vůbec nic neví,“ podotkl.
