Předseda Evropské rady Donald Tusk označil zbývající dny tohoto týdne za nejkritičtější moment v dějinách Evropské unie. Silná slova bývalého polského premiéra odrážejí vážnost situace. Teprve budoucnost ukáže, nakolik současné dění okolo Řecka poznamená směr evropské osmadvacítky, každopádně při zpětném pohledu na poválečnou integraci starého kontinentu je možné identifikovat nemálo okamžiků, kdy se ojedinělý projekt ocitnul na křižovatce či mu dokonce bylo předpovídáno, že skončí v propadlišti dějin.
Hned v počátcích se musel projekt vzpamatovat z poměrně těžké rány, kterou mu způsobil krach plánu na vytvoření Evropského obranného společenství (tzv. Plevenův plán) a ještě ambicióznějšího Evropského politického společenství. Obě iniciativy byly na stole při jednáních v letech 1952–54, tedy v době těsně po zrodu Evropského společenství uhlí a oceli neboli Montánní unie. Její základající členové – Belgie, Francie, Nizozemsko, Itálie, Lucembursko a Německá spolková republika – podepsali v květnu 1952 smlouvu o zmiňovaném Evropském obranném společenství, ale o dva roky později odmítlo dokument ratifikovat francouzské Národní shromáždění.
Rozhodnutí francouzského parlamentu znamenalo na dlouho konec ideje společné „evropské armády“, pro integrační projekt to však fatální důsledky nemělo. Naopak už v roce 1957 došlo k podpisu Římských smluv, jež daly vzniknout Evropskému hospodářskému společenství (EHS) a Evropskému společenství pro atomovou energii (Euratom).
V 60. letech ochromila možný proces rozšíření stávající šestice neústupnost francouzského prezidenta Charlese de Gaulla. Ten totiž hned dvakrát, v roce 1963 a 1967, vetoval přihlášku Velké Británie připojit se k EHS. „Společný trh je nekompatibilní s britskou ekonomikou,“ tak zněla tehdejší slova výrazného evropského politika, který navíc Spojené království obvinil ze zakořeněného nepřátelství vůči „evropské myšlence“.
„Jednostranné veto (de Gaulla) vyslovené Británii počátkem roku 1963 výrazně zhoršily atmosféru uvnitř EHS a vyústily v přetrvávající neshody mezi Šestkou, mimo jiné v otázce pravomocí Evropského parlamentu a financování Společné zemědělské politiky. Ochota obětovat část svých zájmů pro nalezení společného konsensu prudce poklesla. Nová rozhodnutí byla častěji přijímána na základě minimálního společného zájmu nežli na základě jasných představ o správném a funkčním řešení. Nedostatek spolupráce vyvrcholil v roce 1965, kdy se názory na několik zásadních otázek uvnitř EHS střetly a Francie odmítla pokračovat v práci v orgánech Rady EHS.“
Zdroj: Euroskop.cz
Sjednocené Německo – ano či ne? Evropská ústava – ano či ne?
Na přelomu 80. a 90. let, to už do Evropského společenství patřil tucet zemí, se mezi jeho členy spustila velká debata nad otázkou německého znovusjednocení. Především Francie se bránila sloučení NSR a NDR v jeden stát, protože by tím vzniklo ještě silnější Německo. Tandem Mitterand–Kohl však přece jen nakonec k dohodě dospěl. Má se všeobecně za to, že Paříž ustoupila výměnou za to, že se Bonn vzdal marky ve prospěch jednotné evropské měny. Hubert Védrine, tehdejší poradce francouzského prezidenta, je přesvědčen, že „Mitterand by býval nepřipustil znovusjednocení Německa, aniž by se současně nepokročilo v evropské integraci“.
Proces evropské integrace se v poslední dekádě minulého století rozjel skutečně naplno, ať už prostřednictvím Maastrichtské (1992), Amsterodamské (1997) či Nicejské smlouvy (2001). Vzniknul jednotný vnitřní trh, do oběhu se dostaly první euro bankovky a díky tzv. Schengenu přestaly postupně kontroly na hranicích mezi většinou členských zemí. A hlavně, Evropská unie se po dvou vlnách rozšíření – v letech 1995 a 2004 – rozrostla už na 27 členů, přičemž osmadvacatým, dosud posledním, se předloni v červenci stalo Chorvatsko.
Motor dalšího prohlubování integrace se výrazně zadrhnul v souvislosti se Smlouvou zřizující ústavu pro Evropu. Ta byla v referendech (2005) odmítnuta Francouzi i Nizozemci. O čtyři roky později nabídl Brusel Lisabonskou smlouvu, s níž měli pro změnu problém obyvatelé Irska. A aby patálií nebylo dosti, propukla globální finanční krize, jež se na evropském kontinentu proměnila od roku 2010 v krizi dluhovou, v níž je hlavním aktérem právě Řecko.
„Všechny předchozí krize měly společné to, že evropskou integraci posunuly dále. Naproti tomu řešením té současné může být to, že se evropská integrace naopak vrátí o krok zpět. Což je něco, co Evropská unie nezná. Stejně jako to, že musí učinit rozhodnutí v řádu hodin a dnů,“ všimnul si politolog Ondřej Mocek z brněnské Masarykovy univerzity.
- O vstup do Evropského společenství usilovalo svého času i Norsko. V obou všelidových plebiscitech na toto téma - v letech 1972 a 1994 - měli však těsně navrch odpůrci členství nad jeho zastánci.
