Peking - Nůžky mezi bohatými a chudými v Číně se stále více rozevírají. Šest set milionů Číňanů žije v domácnostech, které vydělají méně než šedesát korun za den. Čína je přitom v počtu miliardářů na druhém nebo třetím místě na světě. Střídá se s Ruskem. Jenže život v rychle rostoucí ekonomice pod vládou komunistické strany není jednoduchý pro chudé ani bohaté.
Být v Číně miliardářem není příliš bezpečné. Podle listu China Daily umírá každých čtyřicet dnů jeden miliardář nepřirozenou smrtí. Mezi příčinami těchto úmrtí jsou i popravy - kvůli únikům daní, korupci a jiným prohřeškům. I proto prchají boháči do zahraničí. Využívají například žádosti o investiční vízum v USA. To může dostat ten, kdo vloží do firem v Americe nejméně milion dolarů.
Předem nalinkovaný život a sociální jistoty si nemůže dovolit každý
Prastarou tradicí je v Pekingu odpalování rachejtlí, které mají před svatbou vyplašit a odehnat zlé duchy. Západní svatební šaty nevěsty, ženichův značkový oblek a naleštěné BMW se stávají tradicí moderní.
Nevěsta se během svatebních oslav převleče čtyřikrát. Od bílého závoje až po tradiční čínskou císařskou róbu. Čína se za třicet let od svatby její matky změnila k nepoznání. „Maminka se vdávala jen v jednoduchých šatech. Neměli žádnou svatební slavnost. Já mám šatů hodně a mám mnoho přátel, kteří s námi přišli slavit,“ tvrdí mladá nevěsta.
Ženich i nevěsta patří k pekingské střední vrstvě. Jejich společný život je přesně naplánovaný. Nejdřív koupě bytu, pak miminko. Auto už ženich má. K oltáři je nedoprovází čínská tradiční hudba, ale evropský svatební pochod. Na svatbu pozvali sto hostů. Servíruje se 40 druhů jídla a množství nápojů. Svatba přišla v přepočtu na více než 300 tisíc korun, na které otec nevěsty šetřil řadu let. „Životní úroveň se v porovnání s mojí generací velmi zlepšila. Já jsem se ženil v maoistické uniformě a s manželkou jsme vlastnili budík, kolo a šicí stroj. Dnes děti musí mít byt a auto, když se berou,“ říká otec ženicha Čao Ťien-ming.
Ekonomický růst a nadějné vyhlídky neplatí zdaleka pro všechny
V žádné zemi v historii lidstva se nezvedlo v tak krátkém čase z chudoby tolik lidí jako v Číně. Ne všichni ale mají z nebývalého ekonomického růstu v zemi prospěch. Stamiliony lidí žijí v nové Číně stále z ruky do úst.
Patří mezi ně i Sunovi. Do Pekingu se přistěhovali z provincie Che-nan, protože doma nemohli najít práci. Oba vystudovali vysokou školu. Sun Kuang-jü prodává v knihkupectví, jeho manželka pracuje v cestovní kanceláři. Jejich platy jsou ale na pekingské ceny nízké. Třípokojový byt na vzdáleném předměstí je stojí měsíčně 12 tisíc korun, více než polovinu jejich společného příjmu. „Všechno neustále zdražuje, ale platy se rostoucím cenám nepřizpůsobují. Nájem, jídlo, zdravotní výlohy. Nemáme dost na všechno. Svět si myslí, že se Čína rychle modernizuje, protože vláda poskytuje peníze jiným zemím. Podporuje Pchjongjang a kupuje americké dluhopisy. Ale my z bohatství naší vlády a z hospodářského růstu nic nemáme. Pro pracující třídu ve městech jde o každodenní bitvu,“ zoufá si Sun Kuang-jü.
Do Pekingu se přistěhovala i babička, která se musí starat o dítě. Rok a půl stará Tchien Tchien nemá v Pekingu trvalý pobyt, a proto nemá nárok na vzdělání zdarma. Mladí rodiče by za soukromé jesle museli platit 260 tisíc korun ročně. Na to zdaleka nemají. „Komunismus je iluze. Učili nás, že se lidé budou o všechno dělit, ale v Číně k tomu nikdy nedošlo. Každý se jen honí za penězi, od běžných lidí až po funkcionáře. Je to vymývání mozků. Jenom nevzdělaní lidé mohou té propagandě věřit,“ myslí si babička Liou Lan-ťü.
Rodiče mají jediný cíl. Chtějí vydělat dost peněz na to, aby Tchien Tchien mohla studovat v zahraničí. Od vlády Sunovi neočekají vůbec nic - vláda zůstane bohatá, lidé chudí, nic se pod vedením komunistické strany podle nich nezmění.
Rychle nakojit na chodníku. Na sunar není
Peking vypadá jako moderní metropole. Před deseti lety byla Čína šestým největším hospodářstvím světa, dnes je druhá. Zbohatla jako továrna světa hlavně vývozem zboží. Vláda má téměř čtyři biliony dolarů v hotovostních rezervách. Přes pět set milionů Číňanů si ale musí vystačit se čtyřiceti korunami na den.
Wej Tung kojí svou dceru během přestávky na oběd na chodníku v centru Pekingu nedaleko své práce. Dceru jí přiváží babička, aby šetřili sunarem. „Nemusíme tak kupovat moc mléka v prášku. Za plenky utratím osmnáct set až dva tisíce čtyři sta měsíčně. Moje výplata dělá čtyři a půl tisíce měsíčně. Po nákupu plenek a jízdenek na metro mi zbyde dvanáct set až patnáct set.“
Frustrace je v Číně cítit často. A bude jednou z velkých výzev pro novou vládu, o které se v Pekingu v těchto dnech rozhoduje.
