Praha - Chtěli uniknout před následky černobylské katastrofy, a protože patřili k volyňským Čechům, požádali v roce 1990 tehdejšího prezidenta Václava Havla o možnost žít v Československu. Federální vláda ještě v říjnu téhož roku jejich žádost vyslyšela. A tak v letech 1991 až 1993 1812 ukrajinských Čechů opustilo své domovy, kde museli nechat veškerý svůj majetek prakticky bez náhrady. První skupina takzvaných černobylských Čechů překročila československo-sovětskou hranici ve Vyšném Nemeckém právě 25. dubna 1991.
Dvanáct krajanských rodin, které tvořily onu první skupinu, se po několikadenní aklimatizaci ve výcvikovém středisku civilní obrany v Hodovízi usadilo v obci Rovná na Sokolovsku. Skupina měla původně přijet již koncem března 1991, chybělo jí však povolení orgánů SSSR k výjezdu.
Během humanitární akce, kterou financovala nejdříve federální a později česká vláda, bylo do českých zemí přesunuto celkem 1812 (někdy se uvádí 1806) krajanů z takzvané zóny doporučené evakuace. Krajané byli rozmístěni v přibližně 70 lokalitách, především v pohraničních oblastech nebo místech, kde zůstaly prázdné byty po stažení sovětských vojáků.
Záměrem československé vlády bylo jejich přirozené včlenění do české komunity, což se posléze ukázalo jako nepříliš snadné. Noví obyvatelé často žili v homogenních a uzavřených skupinách a starousedlíci je nazývali „Rusáky“. Nastaly ale i další problémy. Přes původní sliby federální vlády dostali ukrajinští Češi pouze povolení k dlouhodobému pobytu namísto okamžitého udělení českého občanství. Měli proto dlouho potíže se zaměstnáním, s podnikáním, lékařskou péčí i se vzděláváním dětí - nemohli se zúčastnit kupónové privatizace, měli potíže při získávání úvěrů od bank nebo omezené možnosti s nákupem nemovitostí. Po pěti letech získali volyňští Češi občanství a zdálo se, že tím všechny problémy skončily. Jenže se objevil další: někteří krajané neměli nárok na důchod.
Mezi organizacemi, které pomáhaly novousedlíkům překonávat nástrahy života v ČR, figurovalo i Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, které bylo založeno v roce 1990. Tvořili jej bývalí volyňští Češi, kteří se v počtu téměř 40 tisíc vrátili do vlasti po druhé světové válce. Označení volyňští Češi se vžilo i pro krajany, kteří přišli v 90. letech. Na rozdíl od svých předchůdců ale pocházeli z jiné oblasti Ukrajiny než z Volyně.
Domovem 1731 osob byla ukrajinská Žitomirská oblast, konkrétně vesnice Malá Zubovština a Malinovka a město Korosteň. Od Černobylu, kde v dubnu 1986 došlo k výbuchu jaderné elektrárny, leží tato oblast asi 100 kilometrů vzdušnou čarou. Zbývajících 81 osob žilo v běloruských městech Mazyr a Homyeľ a jejich okolí, tedy v severních oblastech postižených černobylskou havárií.
