„Byli jsme vyčerpaní, protože nejsme roboti, ale člověk musel dělat svoji práci, protože přiváželi další a další raněné. Na operačním sále jsme byli třeba třicet hodin v kuse,“ řekl v rozhovoru pro ČT Oleksandr Demčenko, který pracoval jako zdravotník v továrně Azovstal v Mariupolu.
V době, kdy Azovstal obklíčila a ostřelovala ruská vojska, se snažil Demčenko v provizorních podmínkách zachraňovat životy ukrajinských obránců. V květnu se pak stal ruským zajatcem. Po ukrajinsko-ruské výměně zajatců se dostal zpět ke svým blízkým.
K obráncům Azovstalu přicestoval dobrovolně, vojáci ho tam spolu s dalšími dopravili vrtulníkem. Reportérovi ČT Michalu Kubalovi řekl, že jeho rozhodnutí jít pomoci obráncům – kteří už zhruba dva týdny čelili velké přesile – padlo rychle. „Pochopil jsem, že asi není moc lidí, kteří by v takových podmínkách chtěli pracovat,“ řekl Demčenko. Dodal však, že se tací našli a vytvořili tým zdravotnické pomoci.
Skrývali se a pracovali v bunkru určeném původně pro 150 lidí, v němž ovšem byl někdy až dvojnásobný počet raněných.
Vojenský kapitán lékařské služby Oleksandr Demčenko v rozhovoru pro ČT také popsal, jaké vybavení měli zdravotníci k dispozici.
„Měli jsme operační světlo, s sebou jsme přivezli nějaké vybavení. Měli jsme dva operační stoly, jeden byl spíše polním lůžkem, druhý pak masážním lehátkem,“ řekl. Sterilní byly jen zdravotnické pomůcky v původním balení. Ne však samotné prostředí, ve kterém se operovalo.
K dispozici byly také dva plicní ventilátory či monitory životních funkcí, včetně jednoho přenosného. „Snažili jsme se pro chirurgy zajistit maximální pohodlí a bezpečnost. A také pro raněné vojáky.“ Dodal, že antibiotika měli k dispozici, panoval však velký nedostatek obvazového materiálu, protože bylo hodně raněných.
Do ruského zajetí padl Demčenko 18. května. Spolu s dalšími byl převezen do Olenivky – na léta opuštěné místo – do dvoupodlažní budovy. Vděčný byl aspoň za to, že mohli chodit venku po pozemku u budovy „nadýchat se a podívat se na nebe“.
Dodal také, že „neustále viděli nepřátelské letectvo, které dělalo nálety na pozice ukrajinských sil“.
Jídlo bylo třikrát denně. Ke snídani kaše nejasného původu, k obědu pak podobně tekutá strava plus tři malé kousky chleba. „Neustále jsme všichni cítili hlad.“
V rozhovoru zmínil, že zvláště po mohutné explozi v Olenivce už ztratil přehled, kolikrát se během pobytu v Azovstalu, a pak v ruském zajetí znovu narodil a kolikrát jeho život visel na vlásku. „Už to ani nepočítám.“
Později se při největší výměně – 250 osob – dostal zpět ke svým blízkým. O chystané výměně předem zajatci nevěděli. „Přišli k nám, přečetli příjmení, měli jsme pět minut na to sebrat si své věci a jít ven, kde byla prohlídka tělesná i našich věcí.“
Následoval transport nákladními automobily i letadlem. Při přesunech za velkého vedra museli chodit s hlavou sklopenou, měli zavázané oči a svázané ruce. Skupinky zajatců byly průběžně obměňovány, někdo byl doplněn, jiný z ní oddělen.
