Bělehrad - Deset let dnes uplynulo od zahájení kontroverzní a největší bojové akce v dějinách NATO, která měla zavést pořádek v bývalé Jugoslávii a zastavit etnický konflikt v jihosrbské provincii Kosovo. Z operace Spojená síla se ale Balkán v podstatě dodnes pořádně nevzpamatoval a i tehdejší generální tajemník NATO Javier Solana, který nálety na Jugoslávii oficiálně vyhlásil, v nedávném rozhovoru pro ČT přiznal, že deset let je na stabilizaci Balkánu příliš krátká doba.
První bojová mise NATO proti suverénnímu státu a první bojová akce od konce druhé světové války, do níž se zapojilo Německo, trvala 78 dnů. Měla přinutit prezidenta Slobodana Miloševiče, aby Jugoslávie přestala vyhánět albánské obyvatele Kosova a zastavila násilné akce vůči nim. Letecké údery vyhlásil Solana 23. března 1999 a bombardovat se začalo den na to. Vedením operace Spojená síla byl pověřen vrchní velitel sil NATO v Evropě Wesley Clark. Cílem úderů se měly stát srbské vojenské cíle a další strategické objekty na území Jugoslávské svazové republiky. Nálety ale nakonec přinesly rozsáhlé materiální škody i civilní oběti.
Severoatlantická aliance stanovila podmínky pro zastavení operace: multietnické a demokratické Kosovo, stažení jugoslávských a srbských jednotek z provincie, ukončení etnických čistek a návrat uprchlíků pod ochranou mezinárodních jednotek. NATO původně požadovalo k operaci souhlas Rady bezpečnosti OSN, Čína a Rusko ale byly proti. Rusko dokonce přerušilo spolupráci s aliancí a odvolalo svého zástupce z Bruselu. Letecká kampaň se nesetkala s jasnou podporou ani ve všech členských státech aliance - včetně České republiky. Demonstrace proti náletům se konaly v Rumunsku, Řecku, Rusku nebo Německu. Alianci se vytýkalo, že akci zahájila bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, a terčem kritik byly i časté omyly, které zpochybnily údajné „chirurgicky přesné“ nálety. Bomby a rakety NATO totiž zasáhly řadu civilních cílů - například budovu čínského velvyslanectví v Bělehradě a komplex televize RTV. Vlnu odporu vyvolal také útok na kolonu kosovských uprchlíků u Džakovice, při němž zahynulo přes 70 civilistů. Těch podle organizace Human Rights Watch padlo celkem bombardování za oběť kolem pěti stovek. S podivem pak experti zaznamenali, jak jugoslávská protiletecká obrana sestřelila slavný „neviditelný“ stroj F-117 Stealth.
Odpor Bělehradu se zlomil až počátkem června, výsledkem akce bylo stažení srbských jednotek z Kosova a souhlas Bělehradu s rozmístěním mezinárodních sil v této oblasti. Příslušná dohoda byla podepsána 9. června 1999 v makedonském Kumanovu. Následující den NATO nálety pozastavilo a 20. června akci oficiálně ukončilo.
Konflikt v Kosovu skončil vyhlášením nezávislosti
Soužití Srbů a Albánců v Kosovu nebylo tak úplně bezproblémové vlastně nikdy. Koncem 80. let se ale situace vyhrotila poté, co Bělehrad výrazně omezil kosovskou autonomii. Na podzim 1997 pak napětí přerostlo v otevřený střet mezi tak zvanou Kosovskou osvobozeneckou armádou (UÇK) a jugoslávskými policejními silami. Během bojů řada obyvatel utekla ze svých domovů nebo z nich byla vyhnána.
Kvůli obavám z opakování bosenského krveprolití schválila Rada bezpečnosti OSN v září 1998 rezoluci požadující okamžité zastavení bojů a zahájení mírových rozhovorů. Severoatlantická aliance zároveň Bělehradu pohrozila použitím síly v případě eskalace konfliktu. Z mezinárodní konference ve francouzském Rambouillet o řešení krize v únoru 1999 vzešel mírový plán, který kosovští Albánci podepsali, Jugoslávie jej ale odmítla - především kvůli návrhu na rozmístění mezinárodních sil v Kosovu.
Po skončení náletů zůstalo Kosovo formálně součástí Srbska, fakticky však bylo mezinárodním protektorátem pod kontrolou vojenské mise KFOR a Prozatímní civilní správy OSN v Kosovu (UNMIK). Loni v únoru kosovský parlament vyhlásil jednostrannou nezávislost na Srbsku, kterou dodnes uznalo na šest desítek států.
