Londýn - Až do roku 1940 pochodovala Hitlerova vojska od vítězství k vítězství. V roce 1939 pohltila Polsko, na jaře následujícího roku pak padl hlavní kontinentální rival, Francie. Nacistickému Německu zbyl na evropském západě jediný silný protivník, a to Velká Británie. I tu Hitler plánoval obsadit, nejdříve však měly Spojené království na kolena srazit mohutné bombardovací útoky. Naplno začaly 13. srpna 1940, aby přerostly v bitvu o Británii, která poprvé vyvrátila představu o nacistické neporazitelnosti.
Bombardování Británie mělo fungovat jako předvoj operace Seelöwe (Lvoun), v níž nacisté plánovali Británii okupovat. Jako předpoklad pro invazi na ostrovy ovšem nejdřív museli zlikvidovat vzdušné síly nepřítele, a tak první útoky směřovaly především na základny britského Královského letectva (RAF). Pokusy o zničení ale Němcům nevycházely. Nepodařilo se navíc narušit ani radarový systém včasného varování před leteckými útoky. Díky síti stanic na pobřeží Británie tak dokázala RAF účinně organizovat obranu ostrovů.
Ve prospěch Královského letectva navíc hrálo více faktorů - bojovalo se hlavně nad britskou pevninou, a tak případné sestřelení stíhačky neznamenalo automaticky ztrátu vycvičeného letce. Ve výzbroji RAF navíc nechyběly velké počty moderních stíhacích letounů (hurrican, spitfir), které byly pro německé messerschmitty více než důstojnými protivníky. Luftwaffe navíc postrádala strategické bombardéry.
Londýn - rukavice, kterou monarchie zdvihla
Koncem srpna 1940 spadly první bomby na Londýn. Ze strany Luftwaffe se tehdy jednalo spíše o omyl, přestože bombardování vedle základen RAF a průmyslových zón stále častěji mířilo i na civilní cíle. Pro Brity měl však útok na jejich metropoli neobyčejně mobilizační charakter. Churchillova vláda v odvetě iniciovala nálet na Berlín, byť spíše symbolický. Adolf Hitler pohrozil Británii ničivými nálety. O pár dní později se svět přesvědčil, že to nebyla planá výstraha.
Nálety na Londýn zahájila Göringova Luftwaffe 7. září a probíhaly až do poloviny listopadu. Během dvou a půl měsíců zabily 20 000 lidí, bomby poškodily miliony domů. Hlavního cíle – zničení morálky civilního obyvatelstva – však nacisté nedosáhli. Ba naopak, Londýňané nechtěli své město opustit, jen děti houfně odesílali na venkov.
Motivací pro obyvatele hlavního města byla i královská rodina. Rodiče dnešní královny Alžběty II. totiž rovněž odmítli opustit hlavní město. Mezi Brity je dodnes vzpomínána reakce královny matky, když 13. září 1940 nacisté bombardovali Buckinghamský palác. „Jsem ráda, že jsme byli bombardováni. Mám pocit, že se mohu lidem v East Endu podívat zpříma do očí,“ řekla Alžběta, která byla se svým manželem Jiřím VI. v paláci, když na něj dopadlo šest bomb.
Perutě - hrstka, která pomohla mnohým
„Na poli lidských konfliktů nikdy tak velké množství nevděčilo za tak mnoho tak nepatrné hrstce.“
V obraně Británie RAF vydatně pomáhali zkušení piloti ze zahraničí. V řadách Královského letectva vedle 2 353 domácích letců bojovalo i 145 Poláků, 127 Novozélanďanů nebo 112 Kanaďanů. Mezi jmény mužů, kteří usedali do kokpitů hurricanů a spitfirů, je možné nalézt i 88 pilotů z Československa. Nejslavnějším z nich byl Josef František, se 17 sestřely největší stíhací eso celé bitvy, který ale až do své smrti 8. října 1940 bojoval v řadách polské peruti.
Bombardování Londýna (ale i dalších měst včetně nizozemského Rotterdamu a Varšavy o měsíce dříve) usnadnilo o pár let později vedení Královského letectva rozhodování o mohutných útocích na německé civilní cíle. „Němci zaseli vítr a nyní sklízí bouři“, prohlásil později vrchní velitel britského bombardovacího letectva Arthur Harris.
Německé velení nakonec operaci Seelöwe odložilo 17. září 1940 na neurčito. Velké německé letecké útoky na britské území skončily na jaře 1941. Celá bitva však ukázala, že je možné se hnědému moru ubránit. Albion byl první zemí, na níž si nacistický vůdce vylámal zuby.
