Po oznámení titulů filmů, které se budou ucházet o ocenění na karlovarském festivalu, bylo mnoho zraků upřeno na nové dílo rumunského režiséra Radua Judeho. Etablovaný autor v minulých letech slavil se svými snímky úspěchy v Berlíně či Locarnu. Jeho nejnovější počin – s dlouhým názvem Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři – skutečně pozvedává soutěžní sekci na vysokou úroveň.
Filmový postřeh: Jsme barbaři, no a co? Radu Jude se nebojí šlápnout na rumunské kuří oko
Na světové premiéře filmu ve Varech mohli diváci okusit kvality proslulé rumunské nové vlny. Nestává se to často, poněvadž tyto sociálně kritické filmy s virtuózním stylem mívají premiéry především v Cannes. Snímek Judeho se zaměřuje na bolestivé místo národní historie – podíl Rumunů na holocaustu za druhé světové války.
Tato tragédie se zdá být vytěsněna z národního povědomí. Přesně tím je rozhořčen nejen režisér, ale také filmová postava mladé umělkyně Mariany, která připravuje rekonstrukci historických událostí z počátku 40. let. Velmi záhy se její záměr setká s posměšky, odporem a cenzurou. Dvojí vrstva vyprávění dovoluje režisérovi mnohem hlubší dějinnou reflexi, než kdyby se rovnou vrhl do válečné rekonstrukce.
Esejistická forma, v níž se v dlouhých záběrech vášnivě diskutuje, předčítá z knih či pouští archivní záznamy, může být zkouškou trpělivosti, ale dovoluje problematiku prozkoumat z mnoha pohledů. Faktografii Jude ovšem vyvažuje kousavým ironickým humorem, jenž se nejvíce ukazuje v závěru, kdy je dílo Mariany veřejně předvedeno. Odvaha tématu i formálních prostředků předurčuje snímek na festivalu k zisku nějakého ocenění – možná pro vynikající herečku Ioanu Iacob nebo nejlepší režii.