Praha - Před 230 lety, konkrétně 20. 1. 1785 uvedli v Hraběcím Nosticově - dnes Stavovském divadle první představení v češtině, veselohru Gottlieba Stephanieho Odběhlec z lásky synovské. Jedno z nejstarších evropských divadel přitom funguje ještě o dva roky déle - od roku 1783. Budovu dal postavit jako scénu pro veřejnost osvícený vlastenec, hrabě František Antonín Nostic-Rieneck. Plány uspořádání prostor divadla naskicoval hrabě Kašpar Heřman Künigel, stavbu v letech 1781–1783 projektoval a provedl dvorní stavitel Antonín Haffenecker. Šlo o jednu z prvních klasicistních budov pro veřejnost v Praze.
Činnost zahájilo Hraběcí Nosticovo divadlo 21. dubna 1783 Lessingovou tragédií Emilia Galotti. Hrabě Nostic-Rieneck přitom začal divadlo stavět ještě v době, kdy mu pozemek pod ním ani nepatřil. „Stalo se to v roce 1781 a teprve potom mu město fakticky odprodalo pozemek, když už divadlo stálo,“ popsala Petra Daňhelová, konzervátorka Národního divadla.
Rieneck chtěl zvelebit své rodné město a povznést kulturní úroveň národa. „Měl takové vznosné cíle, že se tady bude hrát poměrně náročný repertoár, opera samozřejmě v kombinaci s činohrou. Především v němčině a opera italská,“ uvedla Petra Daňhelová.
Od roku 1812 v divadle hrají česká představení pravidelně. Překlady Shakespeara i původní české hry psal Václav Thám. „Ono to bylo dvojsečné, v češtině se většinou hrálo o nedělích a o svátcích a byly stížnosti, že sem chodí publikum, které nebylo dostatečně na úrovni, a tudíž ta čeština tady končí,“ vysvětlila Petra Daňhelová. Naštěstí toto opatření platilo jen dočasně.
Na jevišti Stavovského divadla měla 2. února 1826 premiéru první česká opera Dráteník, jejímž autorem byl František Škroup. Ten se stal v roce 1827 i druhým kapelníkem Stavovského divadla. Škroup se zasloužil o uvedení řady oper do té doby v českých divadlech nehraných. Jeho zásluhou bylo uvedeno např. několik oper Richarda Wagnera. V roce 1834 tady poprvé zazněla píseň „Kde domov můj“.
V divalde působil i dirigent a skladatel Gustav Mahler, Carl Maria von Weber nebo houslový virtuos Paganini a několik zakladatelských generací českých divadelníků. Od průkopníků bratří Thámů až ke Klicperovi, Josefu Kajetánu Tylovi a Karlu Hynku Máchovi.
Ve foyer jsou malované portréty a busty významných představitelů divadla: Portrét dramatika, herce a ředitele divadla Jana Nepomuka Štěpánka (1783–1844) namaloval Antonín Machek, stejně jako portréty hudebního skladatele a kapelníka Stavovského divadla Františka Škroupa s manželkou, herce a pěvce Antonína Jelena v kostýmu Maxe z Weberovy opery Čarostřelec.
W. A. Mozart a Stavovské divadlo
V zahraničí scéna proslula díky svému spojení s W. A. Mozartem. Je totiž jediným dosud existujícím divadlem, kde skladatel působil. „Poprvé se tady hrála Figarova svatba a právě na to konto, protože tady měla velký úspěch, on sem potom přijel osobně a divadlo si přímo od něho objednalo Dona Giovanniho. Proto vlastně tady měl Don Giovanni svou premiéru a Mozart sám tu operu taky dirigoval,“ popsala Petra Daňhelová.
W. A. Mozart v divadle 20. ledna 1787 osobně dirigoval Figarovu svatbu. Nadšení Pražanů bylo veliké. Skladatel, dojat srdečným přijetím, se rozhodl složit pro Prahu operu Don Giovanni (celý název zněl „Il dissoluto punito ossia il Don Giovanni“, na motivy literární předlohy Don Juan), jejíž premiéru 29. října 1787 opět sám dirigoval. Zejména tato opera divadlo proslavila a Mozartovými operami se stalo Stavovské divadlo známým po celém kulturním světě. Další premiéra Mozartovy opery La clemenza di Tito se odehrála roku 1791 na počest korunovace císaře Leopolda II. českým králem, úspěchu předchozích oper však již nedosáhla.
Mozartovský repertoár zůstal na programu Stavovského divadla dodnes: „Hrajeme Figarovu svatbu, Dona Giovanniho, jsou to vlastně všechno inscenace, které kromě českého diváka velmi vábí i zahraniční publikum,“ uvedl Tomáš Staněk, mluvčí Národního divadla.
Divadlo několikrát změnilo název
Divadlo za víc než 230 let existence několikrát měnilo název z Hraběcího Nosticova na Královské stavovské, Zemské německé a Tylovo. Současné pojmenování znovu získalo až v roce 1990. A už 95 let je součástí Národního divadla.
Roku 1799 divadlo od hraběte Nostice odkoupili čeští stavové a přejmenovali Nosticovo divadlo na Stavovské. V roce 1862 se z divadla stalo Královské zemské německé divadlo s německým souborem. 1. prosince 1920 usnesení zemského správního výboru divadlo převedlo do správy Národního divadla a nazvalo jej Stavovským. Po skončení druhé světové války v roce 1945 byla zahájena představení ve Stavovském divadle Jiráskovou hrou Lucerna. Současně s novým divadelním statutem dostalo v říjnu 1949 Stavovské divadlo i nové jméno – Tylovo divadlo.
„Hrajeme činohru, operu i balet. Nejúspěšnější inscenace v historii Stavovského divadla byla Kočičí hra s Danou Medřickou v hlavní roli, měla 403 repríz, a kdyby paní Medřická nezemřela, tak by se hrála dodnes,“ řekl Tomáš Staněk, mluvčí Národního divadla.
Měnil se vzhled budovy, přibyla patra, galerie i schodiště. Změnila se i kapacita - z původních 1000 lidí na 659 míst - kvůli většímu pohodlí.
Před velkou rekonstrukcí na konci 80. let divadlo sloužilo jako kulisa pro natáčení Formanova Amadea.
Divadlo se několikrát přestavovalo - v letech 1859, 1882, 1924. „Na přelomu 80. a 90. let 20. století prošlo divadlo zásadní přestavbou, bylo vybudováno podzemní podlaží a celé divadlo kompletně zrekonstruováno,“ uvedla Petra Daňhelová.
Podzemní podlaží divadla je například vytvořeno ve stylu 80. let 20. století, je tam šatna, občerstvení a technické zázemí divadla, které zasahuje až hluboko pod Ovocný trh. A rekonstrukcí budova prochází i teď - opravuje se střecha a balkony.
