Brno – Mosty a hráze byly na sklonku války důležitější než kdy předtím. Vojáci wehrmachtu proto na Brněnsku zlikvidovali hned několik mostů přes řeku Svratku, aby tak zpomalili postup Rudé armády. Stejný osud měl potkat i hráz Brněnské přehrady. Pokud by ji Němci vyhodili do vzduchu, miliony kubíků vody by zaplavily hned několik městských částí. Zabránila jim v tom chytrost a odvaha tehdejšího hrázného Františka Šikuly a jeho kolegů.
Konec války se blížil a Němci to věděli. Na ústupu proto dělali vše, aby zpomalili postup Rudé armády, která kousek po kousku osvobozovala jižní Moravu. Postupně vyhodili do vzduchu mosty v brněnských Pisárkách, Bystrci a pod hradem Veveří. Jediným volným přechodem přes řeku Svratku zůstávala hráz tehdy téměř nové Brněnské přehrady.
„Toto si dědeček velmi dobře uvědomoval a snažil se, aby k porušení hráze před příjezdem osvobozujících vojsk nemohlo dojít,“ vzpomíná vnuk tehdejšího hrázného Františka Šikuly Jiří Vokurka. A co víc, Šikula si byl vědom i toho, že protržení hráze by nemělo vážný dopad jen na postup Spojenců. „Pokud by došlo k destrukci hráze, vzniklá průlomová vlna by způsobila katastrofální povodeň se záplavou částí Kníniček, Bystrce, Komína, Jundrova, Žabovřesk a Starého Brna až po Modřice,“ dodává Vokurka.
Před Němci o krok napřed
Hrázný František Šikula prožil s Brněnskou přehradou třicet let života a byl i u toho, když se stavěla. „Od roku 1936 pracoval a bydlel v domě hrázného nad přehradou. Po dokončení stavby v roce 1940 pokračoval v práci již jako vedoucí hrázný,“ vysvětluje Vokurka. Už během stavby bylo do tělesa hráze uloženo potrubí, které vedlo od povrchu až k základům. Mělo sloužit k tomu, aby bylo možné hráz v případě nutnosti rychle zničit. To se na začátku války dozvěděli i Němci.
„Proto už na počátku války přikázali, aby hrázný se svými zaměstnanci zajistil její zasypání pískem a na povrchu zabetonování tenkou betonovou zátkou. Tím chtěli zabránit možnému diverznímu zneužití potrubí. V případě nutnosti by však Němci mohli písek tlakovou vodou vyplavit a potrubí sami využít ke zničení hráze. Dědeček proto na svoji odpovědnost přikázal svým zaměstnancům zaplnit potrubí lomovým kamenem, který nelze odplavit tlakovou vodou, a zabetonovat ústí silnou vrstvou kvalitního betonu,“ pokračuje ve vyprávění vnuk Františka Šikuly.
Na tuto sabotáž Němci téměř po celou dobu války naštěstí nepřišli. Až na jejím sklonku nařídili pracovníkům přehrady potrubí vyčistit. František Šikula se se svými zaměstnanci pustil do čištění, ale brzy bylo jasné, že předtím odvedli dobrou práci - uvolnění potrubí nebylo možné.
Varujte Spojence!
S první sabotáží František Šikula díky své předvídavosti z dob začátku války uspěl. Němci ale na jaře 1945 vymysleli další způsob, jak Rudou armádu u Brna zpomalit: rozhodli se pod dlažbu silnice na hrázi položit miny. I tady jim jejich plány zhatil tehdejší hrázný. „Dědeček měl z domku hrázného nad přehradou jako jediný možnost pozorovat přesné ukládání min pod dlažbu. Přístup na hráz byl přísně zakázán, byla hlídána vojáky wehrmachtu. Samozřejmě musel vše velitelům wehrmachtu vysvětlovat, ale pomáhala mu jeho chytrost a dokonalá znalost němčiny,“ vypráví Jiří Vokurka a vzpomíná, že jeho dědeček byl na počátku války zatčen a vyslýchán s podezřením na účast v odboji. Pro nedostatek důkazů ho nakonec Němci pustili.
František Šikula neovládal jen němčinu, ale i ruštinu. Když k Brnu v dubnu 1945 dorazila Rudá armáda, chtěl hrázný sovětské vojáky před minami nastraženými na koruně hráze osobně varovat. „Při plazení přes hráz byl však během palby Němci postřelen. Proto osvoboditelskou armádu nemohl osobně informovat. Se štěstím se mu po průstřelu zad podařilo prolézt zpět přehradní štolou do elektrárny. Tam informoval občana Ladislava Dolníčka, který se plazením křovím nakonec dostal k vojákům Rudé armády a předal jim informaci o uložených minách,“ popsal Vokurka. Brněnská přehrada byla zachráněna, stejně tak cesta osvoboditelů přes řeku Svratku.
Přehrada na celý život
Zachránil se i hrázný František Šikula, který se ze svého zranění později zotavil. Hned po konci války ho prezident Beneš vyznamenal Československým válečným křížem. Na památku jeho hrdinského činu a jeho spolupracovníků byl u hráze postaven památník. Klub českých turistů si ho každoročně připomíná vzpomínkovým pochodem Cestami hrázného Františka Šikuly, který se letos koná už po šestatřicáté.
„Dědeček sabotáž inicioval, řídil ji a plně za ni zodpovídal s vysoce pravděpodobným následkem jeho smrti při případném vyzrazení. Provedl ji se svými spolupracovníky: údržbáři a dělníky, kteří byli na hrázi trvale zaměstnaní a svým zástupcem panem Dundáčkem,“ uzavírá vzpomínky na svého dědečka Jiří Vokurka. „Na přehradě jsem v dětství rád trávil volný čas. Stále se tam něco pro kluka zajímavého dělo. Jako vnuka mě dědeček brával na obhlídku hráze, do štoly i elektrárny a do strojovny spodní “jalové„ výpustě. Mohl jsem s ním jezdit i na obhlídky po přehradě ve služebním motorovém člunu. Byl to prostě ideální děda, na kterého nikdy nezapomenu a který mě nepochybně velmi významně ovlivnil,“ dodal Vokurka.
František Šikula zůstal hrázným až do roku 1966, kdy odešel do penze. Zemřel o pět let později. V roce 1978 byla na jeho památku v městské části Kníničky jedna z ulic pojmenována Šikulova. Ta dodnes připomíná jeho hrdinství - spolu s památníkem, neporušenou hrází a městem, které nenechal na sklonku války zatopit.
