Praha – Česká republika patří ke kremačním velmocem. V žárovištích sedmadvaceti krematorií skončí více než 75 procent všech zesnulých. Pohřeb do země se užívá hlavně na venkově, ve městech je spíše okrajový. První krematorium nevzniklo v hlavním městě Česka, ale v Liberci. Pražané se ho dočkali až po roce 1918, kdy se v provizorním krematoriu na pražských Olšanech konal první pohřeb žehem.
Stavbu dočasného krematoria realizoval v místě dnešní Nové obřadní síně (poblíž křižovatky Vinohradské a Želivského) František Xaver Nevole. Přestavěl totiž zdejší neorenesanční obřadní budovu. Nebožtíci byli v provizorních prostorách spalováni až do roku 1932, kdy bylo na nedalekém pozemku ve Strašnicích zprovozněno údajně největší evropské krematorium podle návrhu Plečnikova žáka Aloise Mezery. Poté přibylo v Praze ještě krematorium v Motole.
Hinduismus či buddhismus kremaci přímo přikazují
Zatímco některá náboženství, například hinduismus či buddhismus, kremaci (pod otevřeným nebem) přímo přikazují, jiné víry, například judaismus či islám, spalování lidských pozůstatků naopak zakazují. V Evropě sahají kořeny kremace do mladší doby bronzové, kdy své mrtvé spaloval například „lid popelnicových polí“ na území Slezska. Ve starém Řecku či imperiálním Římě si pohřeb žehem mohli dovolit jen ti nejbohatší. S nástupem křesťanství a změnou mocenských elit však tento druh pohřbívání zašel na úbytě na úkor prostého uložení lidských ostatků do země.
V období renesance se objevily hlasy volající po obnově možnosti kremace. Právě v kolébce tohoto uměleckého směru, Itálii, byl také v roce 1874 přijat zákon, který jako první v křesťanském světě povolil zpopelňování zesnulých v krematoriích. Dva roky nato bylo v italském Miláně postaveno první novodobé krematorium.
Vzhledem k absolutnímu zákazu pohřbívání žehem na území Rakousko-uherské monarchie končily před rokem 1918 snahy o postavení krematoria v Praze neuskutečnitelnými návrhy. Myšlenku kremace v českých zemích šířila také Společnost pro spalování mrtvol, která ale brzy zanikla. Básník a dramatik Jaroslav Kvapil byl poté prvním předsedou Spolku Krematorium (dnes Společnost přátel žehu) a právě autor libreta k Dvořákově Rusalce byl autorem zákona povolujícího kremaci z roku 1919.
Zákon o pohřbívání ohněm, takzvaný Lex Kvapil, byl jedním z nejstručnějších zákonů nového Československa. K propagaci zpopelňování přispěly rovněž pohřby významných osobností politického a kulturního života: Aloise Rašína, Karla Václava Raise či Aloise Mrštíka. V 19. století kremační hnutí podporovali také Božena Němcová, Jan Neruda či Vojtěch Náprstek. Katolická církev kremaci definitivně povolila v roce 1962. Zpopelněné ostatky se v urnách nejprve ukládaly do hrobů, urnových hájů nebo kolumbárií, legálně rozptýlit je bylo možné od roku 1959, od poloviny šedesátých let se uplatňuje i metoda vsypu popela do země.
