Brno/Pohořelice - Doslova ve stopách Němců odsunutých konci května 1945 se v sobotu už počtvrté vydali Brňané, kterým není tato temná kapitola dějin lhostejná. Po trase takzvaného pochodu smrti chtějí dojít až do Pohořelic a připomenout si tak tragický osud tisíců převážně starých lidí, žen a dětí, které z Brna živelně vyhnali čeští obyvatelé.
„Setkali se zde pamětníci i lidé, kteří se tímto tématem zabývají nebo se jich nějak dotýká. A šlo se po trase toho historického pochodu smrti přes Rajhrad, Ledce až do Pohořelic,“ shrnul plán dnešní pietní akce organizátor Jaroslav Ostrčilík.
Tak jako i v minulých letech, i sobotu přišli na sraz na Mendlově náměstí také ti, kteří odsun zažili. Evě Horákové bylo tehdy pět let, dnes vzpomíná: „Vybavuji si tu cestu, těch krámů odhozených … byli tam samí staří lidi, děcka … A já jsem tam viděla ležet i lidi. Lidi! A maminka říkala, že kdo nemohl, tak ho tam nechali.“
Pamatuje si i to, jak jí a ostatním dětem pomohli sovětští vojáci. Naložili je na korbu nákladního auta a poslední část cesty Pohořelic je dovezli. „Maminka nám pak později řekla, že si tehdy prý myslela, že nás už neuvidí,“ vypráví sedmdesátnice. Její rodina se nakonec mohla z Pohořelic do Brna vrátit, zřejmě proto, že německé občanství měl jenom otec a maminka byla Češka. Doma je čekal úplně vyrabovaný byt. I přes hrůzné vzpomínky a počáteční nenávist českých obyvatel rodina v Brně zůstala.
Eva Horáková se s poválečnými událostmi už vyrovnala: „Když to člověk bere dneska dnešním rozumem, a uvědomí si, co se dělo na obou stranách, už se ani nemůže divit, že nás chtěli dát pryč,“ uvažuje. Jako dítě si ale strašlivý zážitek neuměla vysvětlit: když jsem byla malý děcko, myslela jsem si, že nás vyhnali Němci a jak jsem moudřela, tak jsem zjistila, že my jsme byli ti Němci," popisuje svůj dětský pohled na historii Eva Horáková. S ostatními účastníky vzpomínkového pochodu šla jen kousek z centra Brna. Jak přiznává, ve svém věku by cestu do Pohořelic už nezvládla.
Pochod smrti
V noci z 30. na 31. května 1945 začali především zaměstnanci brněnské Zbrojovky shromažďovat německé obyvatele Brna. Ti se pak museli bez jakýchkoli prostředků, jídla nebo pití vydat směrem k rakouským hranicím. Odhaduje se, že z Brna tehdy odešlo až 25.000 Němců. Převážně přitom šlo o starší lidi, ženy nebo děti, protože většina mužů byla v armádě. Podle pamětníků panovaly během odsunu velmi tvrdé podmínky a o život přišlo i několik tisíc lidí. Oficiální prameny přitom uvádějí pouze tři oběti. Mnoho účasníků pochodu zemřelo v táboře v Pohořelicích, kde se nakazili břišním tyfem nebo úplavicí.
„Většinou se nás tady na Mendlově náměstí sejde tak dvacet až třicet, z toho se kolem deseti patnácti vydá přímo na pochod a dojde nás tak pět, možná sedm,“ shrnuje zkušenosti z minulých let organizátor akce Jaroslav Ostrčilík.
V sobotu se k desetičlenné skupině pochodujících připojil i Němec Gerd Hanak: „Už jsem jednou sám šel celou trasu pochodu až do Pohořelic. V mém městě v Německu organizujeme každý rok pochod k připomínce událostí v Dachau a to, co se stalo v Brně, je podle mého názoru také hodné připomenutí,“ vysvětluje Hanak, proč se v sobotu do Brna vypravil. „Musíme se těmito událostmi zabývat, už jenom proto aby se něco podobného už nikdy neopakovalo. To je podle mne to nejdůležitější,“ zamýšlí se Hanak a přitakává mu i Jaroslav Ostrčilík. Podle něj podobné akce prolamují bariéru mlčení, která poválečné zacházení s Němci obestírá.
„Někteří, kteří to zažili totiž mají dodnes strach o tom mluvit, bojí se, že je ještě někdo bude perzekuovat, ale tady mají možnost nějakým způsobem si připomenout, co se stalo,“ dodává Ostrčilík.
