Jak skloubit řemeslo a umění? Unikátní gobelínka hledá cestu k přežití Jedinečná manufaktura na vzácné gobelíny a vázané koberce ve Valašském Meziříčí střeží tradici spojení řemesla s vysokým uměním už 120 let. S klesajícím zájmem o tuto disciplínu jí však hrozí zánik, přestože v západních zemích se podobně unikátní know how ochraňuje přísným památkovým způsobem. Moravská gobelínová manufaktura hledá cesty k přežití v obavě, že během několika nejbližších let už řemeslo a těžce nabyté zkušenosti nebude mít v tuzemsku komu předat.
Ve Valašském Meziříčí se vyrábějí a restaurují vzácné gobelíny vysoké umělecké hodnoty po staletí neměnným stylem.
Jedinečné gobelínce, která nasbírala cenné know how za 120 let své existence a ve středoevropském prostoru nemá konkurenci, hrozí zánik. Přestože na západ od nás jsou podobné manufaktury kulturními památkami a jejich produkce je považována za národní dědictví, u nás se o ní sotva ví.
Jan Strýček vede Moravskou gobelínovou manufakturu již několik desetiletí. „Uchováváme a praktikujeme unikátní řemeslnou technologii, kterou gobelínářky předávají z generace na generaci. Bez nějaké formy státní podpory o ni však brzy přijdeme.
Vznikají zde celosvětově ceněné ručně tkané gobelíny více než 700 let starou technikou. Deset místních zaměstnanců je také schopno i profesionálně restaurovat historické gobelíny nevyčíslitelné hodnoty.
Umělecká díla z panských a státních sídel evropských metropolí v řádech milionů korun tady restauruje několik žen s minimálním platem a vybavením v řádu několika korun.
Manufaktura produkuje i vlastní tapisérie ve spolupráci s významnými výtvarníky současnosti (na snímku díla podle návrhů Karla Malicha). Cena se pohybuje mezi 17–130 tisíci korun za čtvereční metr. Ubývá však státních zakázek pro reprezentativní prostory, klesá i zájem muzeí o nákup do sbírek. Po revoluci také zaniklo státem podporované školicí středisko.
V Česku zároveň neexistuje jiná dílna pro výrobu reprezentativních velkých ručně tkaných koberců. Pět tisíc uzlů za směnu, 15 řádků za den, půl milionu uzlů na jeden koberec.
„Až skončí svou práci tito poslední mohykáni, nebudeme mít už sílu ani prostředky předat jejich zkušenosti další generaci,“ apeluje Strýček. „Mohli bychom přesunout výrobu do Číny nebo realizovat pouze komerční zakázky, ale to nechceme. A máme-li dělat monumentální umění a udržovat řemeslo, musíme najít koncepční řešení, které by oboru zajistilo budoucnost.“
Praxe se v tomto specifickém oboru totiž nabývá jen velmi pomalu a pracně. Kromě trpělivosti a zručnosti je nutný i cit pro výtvarnou stránku věci. Hodiny odpracované na jednom gobelínu se počítají v tisících.
Moravská gobelínka používá také historické profesionální stroje, stavy, řezačky.
Pracuje se s výběrovým materiálem prvotřídní kvality s dlouhodobou životností.
Při výrobě i restaurování převládá snaha o maximální věrnost barev dle předlohy. Ve skladu zde disponují několika tisíci barevných přízí.
Gobelínka však chce zůstat živým organismem a nikoli skanzenem uměleckých řemesel. Všechny stroje jsou tady zatím funkční.
„Otázka, která by se měla řešit, pokud stát chce tuto tradici zachovat, zní: Je gobelínka kulturní institucí?“ ptá se ředitel Strýček. Sám je zručným gobelínářem, který technologii i historii tapisérií dokonale ovládá (na snímku s vlastním dílem).
Za Rakousko-Uherska, první republiky i socialismu tady stát podporoval školicí a restaurátorské středisko. Posledních 25 let tomu tak není. V roce 1990 skončila jak škola, tak i dílna a gobelínka se stala soukromou firmou.
V současnosti je manufaktura nucena přijímat více zakázek ze soukromého sektoru, který diktuje podmínky. „Pokud si na sebe budeme muset vydělat sami, tradice původního řemesla umře.“ Řešením by bylo spojit gobelínku s nějakou kulturní institucí nebo z ní vytvořit novou sui generis.
„V soukolí současné tuzemské politiky, v níž je kultura až na posledním místě, se to však zdá téměř nereálné,“ podotýká Strýček. „Přitom co jiného než kulturní dědictví by si měl stát podržet?“
Moravskou gobelínovou manufakturu založil v roce 1898 výtvarník Rudolf Schlattauer. O deset let později dostala statut školy. Vznikla Zemská škola gobelínová a kobercová. Gobelínářky se těšily podobné státní ochraně jako např. učitelky. Zdejší gobelíny byly ceněné v uměleckých sbírkách a ve velkém je nakupoval i stát, který jimi do 90. let vybavoval sídla státních institucí nebo zahraničních ambasád.
Gobelínka ve Valašském Meziříčí je ojedinělým prostorem. 10 let oslavila i přidružená stylová kavárna. Interiér je zhotovený ze starých tkalcovských stavů, zdi zdobeny místními tapisériemi, které zatím nenašly uplatnění. Zlínský hejtman Čunek i krajský radní pro kulturu Kašný podle svých slov hledají řešení, jak gobelínce pomoci.
