… a je dobrá na oči, tvrdívají lidoví mudrlanti. Zelený sjezd byl skutečně více méně klidný, docházelo tam spíše ke snaze o restituci přírodomilovného společenství. Pouze pan předseda Ondřej Liška ucedil cosi o zákeřnosti svého protikandidáta Matěje Stropnického, jehož hloupá poznámka o spojení mezi někdejším osvoboditelem katarského prince Němcem a nynějším zeleným místopředsedou Františkem Pelcem byla ovšem spíše než symptomem charakterové vady důkazem zmatků v dospívající hlavě. Jinak na znamení foglarovského splynutí duší se dokonce i zrušila vzpurná platforma.
Je vlastně až překvapivé, jak si Zelení stojí zle-nedobře v předvolebních průzkumech veřejného mínění. Vždyť zdejší obecenstvo je znechuceno současnou politikou. Důvěra občanů ve strany a jejich představitele by svou mrazivostí mohla vykompenzovat ba i hrozbu klimatického oteplování. Necudné propojení českého politikaření s kšeftem vnímáme stejně neodvratně jako danost, že Češi neumějí hrát fotbal. Politická jednání o věcech závažných probíhají stylem rvaček ve smradlavé hospodě a člověk má pocit, že po nich nezůstává pražádný výsledek, jenom – po hrabalovsku – nablito v alejích.
V této souvislosti: Až na drobné výjimky nejsou naši zelení namočeni do žádných podezřelých kšeftů, při debatách se dlouho pokoušeli udržet jakous takous formu, občas dokonce i věcně argumentovat místo demagogie a nadávání, znalci-politologové jim začasté vytýkají, že se nechovají jako řádná politická strana, spíš coby jakési anarchistické nadšenecké sdružení; to by ovšem mělo jít pod nos zdejším voličům, jimž odér stranickosti – jak u piva vyhlašují – kroutí rypáčky. Biomasové výstřelky některých členek jsou spíše zábavné než pobuřující a snahy někdejšího předsedy Martina Bursíka o tzv. „silová řešení“, jak byl částí zelených obviňován, jsou proti vnitrostranickým masakrům Topolánka a Paroubka klukovským rozbíjením nosů. A že by byli zelení jako členové vládní koalice tak docela k ničemu, to se také nedá říci. A stejně jim to je zatím platné snad ještě méně než příslovečný zimník mrtvému.
Jistě, nějaké to procento zeleným přetáhla TOP 09, však na ni Ondřej Liška dštil imise ohně a síry. Jsou to lidé z okruhu voličů, kteří nemají v oblibě současné stranické molochy a nerozlišují příliš mezi liberály levostředovými a pravostředovými, jen když jsou liberální a vyzařují naději, že by mohli nasypat něco přírodního písku do politických kol, jež se zdají nehorázně a bezohledně nás drtit. Pravda, šlo by vyjmenovat pár politických případů, kdy se zelení chovali jako chytrá horákyně a vybalancovávali jízdu na koloběžce, kterou zčásti poháněli bosou nohou a zčásti motorem z Trabantu či z Temelína. Ale to jim asi mnoho hlasů neubralo. Jsme lidem pragmatickým a víme, že příliš pevné zásady nejsou vždy tím správným palivem dějin. Přežít se chce. V soukromém životě i v politice.
Proč jsou tedy zelení pod hranou a budou mít hodně práce, aby mohli v parlamentních lavicích vystupovat na ochranu vzácných žížal zlatokrkých? Marně někteří z nich tvrdí, že je život mimo sněmovnu ošlehá a otuží do dalších bojů. Sešup, začne-li, těžko se zastavuje. Platí to v životě veřejném i v přírodě. Začne-li strana či živočišný druh vymírat, zpravidla se tak neodvratně stane. Resuscitace bývají řídké a většinou jim musí někdo pomoci. Zatím v případě zelených nikoho takového široko daleko nevidět.
Možná občané zemí Koruny české mají více v genech své předky, kteří klučili lesy ohněm a sekerou, až vymýtili zemský ráj to na pohled. Kteří mordovali zvěř bez ohledu na vzácnost druhu, jen když bylo plné panděro. A kterým ani tak moc nevadí oteplování klimatu, vždyť konečně dojde na geoklimatickopolitickou spravedlnost; rozpínající oceány dotknou se našich rozoraných mezí i zmeliorizovaných mokřadů a my budeme moci jezdit s Čedokem ne za humna našich snů, ale jen na hranice zemské někam ke Sněžce nebo Boubínu a nebude nám třeba někde v malostranských uličkách toužebně čučet na krabičku s pár kamínky přivezenými z poslední našetřené dovolené a vzdychat jako Nerudův pan Rybář: „Moře! Ďjó, moře! Proč nebydlíme u moře?“ Prostě a jednoduše: Třeba je nám nějaký ekologický a přírodoochranitelský program docela šumafuk. Korespondovalo by to s výzkumy sociologů, kteří zjistili, že výrazně nejvyšší stupeň v hodnotové stupnici správného osvobozeného Čecha je hédonismus, charakterizovaný heslem: „Carpe diem!“ do češtiny současných dob nejvěrněji snad přeloženým jako: „Urvi hned dneska, co můžeš!“ Dokud byli zelení protestní stranou, dostali volební podporu, neboť ta nikoho nic nestojí, a hlavně: Nikdo nás při tomto revolučním aktu nevidí. Nyní máme zase jinou protestní partaj. Zelení chvíli stáli a dneska stojí opodál. V trvale udržitelný rozvoj své strany mohou už jen doufat s jistou důvěrou v zázrak. Intelektuálními protivníky jsou nazýváni enviromentální mafií, pivaři se jim pak posmívají: magořící fanatičtí broučkaři. A tajuplnými cestami se o nich šíří podezření, že jsou součástí jakéhosi mohutného multikulturního byznysu s přírodou a její ochranou, který nahrává části mazaných mezinárodních monopolů, aby si mastily kapsu nesrovnatelně víc než naši poslanci. Že je to nespravedlivé? A co je spravedlivé? Tvrdí oni a někteří jejich fanoušci, že prý se snažili kultivovat zdejší politiku a otevírat nám oči? Něco jako Václav Havel… Ještě ten moralistní otrava je podporuje! A vůbec: Rozostřit zrak a zahnat rozzlobenost přece může občan jinou zelenou. Nalijí mu ji u každého pocintanějšího výčepního pultu.
