„Korupce je pro nás největším nebezpečím,“ prohlásil v minulosti čínský premiér Wen Ťia-pao. A na mysli měl především vládnoucí postavení komunistické strany. Proto tomuto nešvaru, kterým je nejlidnatější země doslova prolezlá skrz naskrz a odshora dolů, vyhlásil nesmiřitelný boj.
O několik let později se ale na světlo světa dostaly zprávy o majetku jeho rodiny, který nashromáždila za působení Wen Ťia-paa v nejvyšších funkcích. Podle listu The New York Times dosahuje už hodnoty 2,7 miliardy dolarů a dále roste. Není tedy divu, že stránky amerického deníku byly v Číně okamžitě zablokovány.
Obyčejný Číňan se k těmto informacím přeci nesmí dostat, protože Wen Ťia-pao by okamžitě přišel o svou aureolu „lidového premiéra“, na které si tolik zakládá a dlouhá léta podobné pověsti sám vytváří. Ostatně rád si nechal říkat i „Dědeček Wen“, který pomáhá potřebným.
Ještě loni také Wen Ťia-pao nahlas připomínal, jak tvrdé měl dětství a v jak chudých podmínkách vyrůstal. Jeho otec se na příkaz velkého vůdce Mao Ce-tunga staral o prasata, matka pracovala jako učitelka. Podle zveřejněných informací si ovšem nakonec užívá královského důchodu, když dokázala investovat 120 milionů dolarů. Zcela vedlejší jsou přitom spekulace, do jaké míry vůbec o těchto investicích sama ví, nebo zda její jméno prostě někdo zneužil. A stejné je to i v případě samotného Wen Ťia-paa, který se prý nechal slyšet, jak je aktivitami své rodiny znechucen. Důležitější je, že společnost premiérova mladšího bratra získala státní zakázky na čištění odpadních vod a likvidaci použitého zdravotnického materiálu za 30 milionů dolarů. Shodou okolností poté, co Wen Ťia-pao nařídil přísnější kontroly zdravotnického odpadu!
A v podobném výčtu lze pokračovat. Premiérův syn Wen Jün-sung založil v roce 2005 fond New Horizon Capital a doslova zázračně získal od renomovaných bank včetně JP Morgan Chase nebo Deutsche Bank přes 2,5 miliardy dolarů. A aby toho nebylo málo, stal se i předsedou veleúspěšné společnosti China Satellite Communications. Ano, přesně té, o které se už dlouho mluví, že převálcuje všechny asijské konkurenty a její odhadované příjmy dosáhnou v roce 2015 dvou a půl miliardy dolarů.
Pomyslným zlatým hřebem pak jsou aktivity Wenovy manželky, která obchoduje s diamanty. Příslušníci premiérovy rodiny tak dnes vlastní podíly v bankách, zlatnictvích, turistických rezortech či telekomunikačních firmách, vše ale důmyslně skrývají v pavučině majetkových struktur nejrůznějších společností.
Wen Ťia-pao ovšem není žádnou výjimkou. Čínská státní ekonomika je dnes totiž řízena zhruba třemi stovkami jednotlivců či rodin, ve všech případech jde o nomenklaturní kádry. Takže kdybychom se měli zabývat majetkem rodiny samotného prezidenta Chu Ťin-taa, zjistíme, že manžel jeho dcery Chu Chaj-čching stál v čele webového portálu Sina.com a mohl se chlubit majetkem za 60 milionů dolarů. Pozadu ovšem nezůstal ani prezidentův syn Chu Chaj-feng. Když totiž stanul v čele společnosti NucTech, získala tato firma na domácím trhu prakticky monopol v oblasti bezpečnostních skenerů. Doslova poprask ale způsobil skandál prezidentova syna v Namibii, když ho tamní úřady obvinily v roce 2009 z korupce. Opět musela zasáhnout cenzura, která zablokovala internet, a případ „žehlili“ prezidenti obou zemí.
Podobně šikovní jsou ovšem i budoucí nejvyšší vládci Čínské lidové republiky. Např. rodinní příslušníci současného viceprezidenta a příští hlavy státu a zároveň generálního tajemníka Komunistické strany Číny Si Ťin-pchinga stojí v čele telekomunikační společnosti, investují do vzácných kovů a nemovitostí a získávají státní stavební zakázky. I jejich majetek se také počítá ve stamilionech. Dolarů, samozřejmě.
Na všudypřítomnou korupci přitom už upozorňuje i Čínská centrální banka. Jak vyplývá z jedné její zprávy, zkorumpovaní čínští úředníci propašovali ze země od poloviny 90. let do roku 2008 zhruba 124 miliard dolarů. A co je ještě horší, peníze prý v daném období vyvezlo ze země kolem 17 tisíc příslušníků čínské komunistické strany, policistů, soudců, či manažerů státních firem. Není těžké si představit, že zveřejnění takových informací by se také rovnalo výbuchu atomové bomby a cenzoři měli opět plné ruce práce. Mezitím si však tito uprchlíci hledali azyl v západních zemích, Spojených státech, Kanadě či Austrálii. A když neuspěli, zamířili do jižní Ameriky nebo východní Evropy, kde se snažili a dále snaží získané miliony „vyprat“.
Na druhé straně, řada synků a dcer komunistických představitelů skupuje nemovitosti v zahraničí zcela legálně, i když tajně. Třeba syn zástupce šéfa KSČ Ceng Čching-chunga si tak pořídil dům v Sydney, další získávají vily v Americe i Evropě. O komunistickou ideologii tak žádnému z čínských vůdců už dávno vůbec nejde. Jen jí zaštiťují své mocenské choutky a díky nim získávají další privilegia a další miliony na účtech. Na druhé straně pro podobné příklady nemusíme chodit až do Číny.
