Ucho Svobody: Cat Stevens vs. Damien Rice

Napsat písničku je umění. Dobrou, skvělou písničku. Která přežije roky. Desetiletí, staletí. Která se neoposlouchá. Ke které jen obtížně přistupují ostatní interpreti, neboť její podání je natolik vynikající a nenapodobitelné. Moc takových není, to víte sami.

Samozřejmě, záleží na vkusu toho kterého z nás, kterou písničku považujeme za tu pravou. Ale jsou takové, o kterých nepochybuje snad nikdo. Největším chrličem takových písní byli Beatles, mistři písničkového formátu.

Ale dokonce i příznivci klasiky čekají na tu svou písničku, melodii, mistrovské sdružení not, které velký skladatel vetknul do své symfonie, opery, kvartetu, či jiné formy. V klasice jde samozřejmě o řadu dalších komponentů, ale vstup do 5. Beethovenovy, Also sprach Zarathustra Richarda Strausse nebo třeba až profláklý začátek B-moll klavírního koncertu Čajkovského, ty zná téměř každý. Nebo Largo z Novosvětské Dvořákovy, řadu árií z nejáriovatější opery všech dob - Bizetovy Carmen. Malou noční hudbu, Poem, monumentální závěr Mahlerovy 8. A já nevím, co ještě.

V rockovém písničkářství je takovým mistrem melodikem mj. Cat Stevens. Lépe řečeno byl. Na dlouhá léta se pak odmlčel, konvertoval k islámu a přijal jméno Yusuf Islam. A trochu zmizel. Teď se objevil, snad pod vlivem aktuálního pohledu na islám. Nebo mu došly peníze. A vydal už pod křestním jménem Yusuf album písniček nazvané An Other Cup - Takový jiný hrníček. Poznáme ho v jeho typické poloze. I melodie se mu celkem daří. Ale přece jen - Father and Son tady není ani jedna. Pořád ovšem jde o mírný nadprůměr v současné produkci podobně laděných alb.

Cat Stevens jakoby chtěl odpovědět na zápis podobně laděného britského ostrovana Damiena Rice, který na svém celosvětovém debutu O v roce 2002 shromáždil řadu výborných a právě Stevensovi podobných písniček. S vrcholem ve skladbě Bowler´s Daughter, která otevřela a zavřela i velmi dobrý film Na dotek. A která patří mezi ty zápisy do dějin písničky. Jímavá, silná věc, jež určitě přežije věky.

Tak tedy - na nové desce nazvané opět jednoduše 9 se mu to nepovedlo. Používá stejné postupy, drtí nás lyrikou, ztišeným naléhavým přednesem, komorními doprovody. Jen ty silné melodie scházejí. No nic, Cat Stevens a řada dalších taky vždycky nepsali jen skvosty. Na druhé straně, první desky Eltona Johna, to byla radost. Kterou sice později rozmělnil, ale už měl z čeho vycházet. Dylan, Young, Joni Mitchell, Leonard Cohen, Beach Boys, Bee Gees, Chicago, Blood Sweat and Tears, Santana nebo třeba Fleetwood Mac, to jsou jen někteří z řady vynikajících melodiků rockové minulosti. A tak mi dovolte závěrem dnešního ušení jednu pozitivní. Vynořil se taky Lindsey Buckingham, právě člen bývalých Fleetwood Mac, s deskou Under the Skin. Výborně napsanou, nenápadnou sestavou nenápadných melodií, které oceníte až na několikátý poslech. To je nejlepší z aktuálních zápisů do historie písničky. Prostě je pořád dost těch, kteří je umějí napsat.

Vydáno pod