Napsat písničku je umění. Dobrou, skvělou písničku. Která přežije roky. Desetiletí, staletí. Která se neoposlouchá. Ke které jen obtížně přistupují ostatní interpreti, neboť její podání je natolik vynikající a nenapodobitelné. Moc takových není, to víte sami.
Samozřejmě, záleží na vkusu toho kterého z nás, kterou písničku považujeme za tu pravou. Ale jsou takové, o kterých nepochybuje snad nikdo. Největším chrličem takových písní byli Beatles, mistři písničkového formátu.
Ale dokonce i příznivci klasiky čekají na tu svou písničku, melodii, mistrovské sdružení not, které velký skladatel vetknul do své symfonie, opery, kvartetu, či jiné formy. V klasice jde samozřejmě o řadu dalších komponentů, ale vstup do 5. Beethovenovy, Also sprach Zarathustra Richarda Strausse nebo třeba až profláklý začátek B-moll klavírního koncertu Čajkovského, ty zná téměř každý. Nebo Largo z Novosvětské Dvořákovy, řadu árií z nejáriovatější opery všech dob - Bizetovy Carmen. Malou noční hudbu, Poem, monumentální závěr Mahlerovy 8. A já nevím, co ještě.
V rockovém písničkářství je takovým mistrem melodikem mj. Cat Stevens. Lépe řečeno byl. Na dlouhá léta se pak odmlčel, konvertoval k islámu a přijal jméno Yusuf Islam. A trochu zmizel. Teď se objevil, snad pod vlivem aktuálního pohledu na islám. Nebo mu došly peníze. A vydal už pod křestním jménem Yusuf album písniček nazvané An Other Cup - Takový jiný hrníček. Poznáme ho v jeho typické poloze. I melodie se mu celkem daří. Ale přece jen - Father and Son tady není ani jedna. Pořád ovšem jde o mírný nadprůměr v současné produkci podobně laděných alb.
Cat Stevens jakoby chtěl odpovědět na zápis podobně laděného britského ostrovana Damiena Rice, který na svém celosvětovém debutu O v roce 2002 shromáždil řadu výborných a právě Stevensovi podobných písniček. S vrcholem ve skladbě Bowler´s Daughter, která otevřela a zavřela i velmi dobrý film Na dotek. A která patří mezi ty zápisy do dějin písničky. Jímavá, silná věc, jež určitě přežije věky.
Tak tedy - na nové desce nazvané opět jednoduše 9 se mu to nepovedlo. Používá stejné postupy, drtí nás lyrikou, ztišeným naléhavým přednesem, komorními doprovody. Jen ty silné melodie scházejí. No nic, Cat Stevens a řada dalších taky vždycky nepsali jen skvosty. Na druhé straně, první desky Eltona Johna, to byla radost. Kterou sice později rozmělnil, ale už měl z čeho vycházet. Dylan, Young, Joni Mitchell, Leonard Cohen, Beach Boys, Bee Gees, Chicago, Blood Sweat and Tears, Santana nebo třeba Fleetwood Mac, to jsou jen někteří z řady vynikajících melodiků rockové minulosti. A tak mi dovolte závěrem dnešního ušení jednu pozitivní. Vynořil se taky Lindsey Buckingham, právě člen bývalých Fleetwood Mac, s deskou Under the Skin. Výborně napsanou, nenápadnou sestavou nenápadných melodií, které oceníte až na několikátý poslech. To je nejlepší z aktuálních zápisů do historie písničky. Prostě je pořád dost těch, kteří je umějí napsat.
