Odjakživa jsem si myslel a myslím si to stále, že z dlouhodobého hlediska jsou pro zabezpečení energetických potřeb České republiky vhodné jedině jaderné elektrárny. Jiné než dlouhodobé hledisko stejně ani nemá smysl. Všichni dobře víme, a někteří z nás si to dokonce otestovali na vlastním těle, co umí udělat spalování hnědého uhlí s lidským zdravím, s krajinou, s městy a vesnicemi, které naši předkové „'neprozřetelně“ postavili nad jeho ložisky.
Jsem rád, že lidé u nás v Česku neblázní kolem Temelína jako Rakušané. Bude to patrně tím, že Češi byli s průmyslem odjakživa na výši a na výši byli proto, že principiálně věřili řešením, která rozvoj průmyslu nabízel. Průmysl jim přinášel mezinárodní úspěch a byl právem zdrojem jejich sebevědomí. Jejich víra v průmysl nebyla nikdy zklamána. Češi proto věří i jaderné energii, která jim nenahání strach, ale představuje naději do budoucna. Věří, že si tu tajemnou jadernou sílu dokáží ochočit, že jim bude poslušně sloužit.
Při rozhodování o dostavbě Temelína by se Češi měli držet své osvědčené víry ve schopnost nalézat dobrá průmyslová řešení a nemíchat do hry své strachy z Ruska. Ty mohou být oprávněné, a asi skutečně jsou. Rusko nejspíše nikdy nepřestane toužit po obnově svého impéria budovaného v době stalinské éry. Zejména střední Evropu a určitě všechny pobaltské státy nadále považuje za oblast svých oprávněných nároků. Je třeba to dobře vědět a starat se o zabezpečení nezávislosti na Rusku a soustavně odkazovat ruské imperiální choutky do patřičných mezí.
Toho však nedosáhneme tím, že budeme démonizovat ruské technologie, třeba i jaderné, že budeme bránit rozšiřování obchodu s Ruskem, že se budeme dívat na rostoucí obchod s Ruskem jako na prohřešek vůči své povinnosti starat se o vlastní bezpečnost. Svou bezpečnost si Česká republika pojistila vstupem do NATO a zejména vstupem do Evropské unie. Česká zahraniční politika musí neustále, každý den a každý rok, dělat všechno pro upevnění českých pozic v těchto dvou organizacích.
Zatím to však vypadalo tak, zejména v nedávných dobách prezidentského mandátu Václava Klause, že Evropská unie naše hospodářské svobody a zájmy spíše ohrožuje, než garantuje, a že tudíž musíme hledět se z pravidel formulovaných a prosazovaných Evropskou unií, a z Evropské unie vůbec, spíše vymanit než se jimi řídit.
Má-li někdo strategický zájem na tom, aby státy, které tvoří Evropskou unii, nikdy nevytvořily soudržný politický celek, zůstaly rozdrobené a potenciálně nebo i skutečně ve stavu vzájemného nepřátelství, jak tomu bylo po dlouhá minulá staletí, a byly tak pro imperiální zájmy „'na lopatě“, pak je to samozřejmě Rusko. Snahy některých českých politiků sypat do evropského soukolí při každé příležitosti písek nebo alespoň stát demonstrativně stranou od kroků směřujících k politické integraci, je třeba jasně a přímočaře hodnotit jako posluhování Rusku a jako smrtelné ohrožování dlouhodobých českých zájmů.
