Dnes v úterý 7. listopadu se ve Spojených státech amerických konají volby do Sněmovny reprezentantů a doplňovací volby do Senátu. Jejich výsledek by v případě výrazného vítězství demokratů mohl posílit i schopnost lidstva bránit se klimatické změně.
Svět podle Zdeňka Velíška (54)
Americké volby a globální oteplení
Zní to trochu jako z Verneovky, jako utopie, ale je to realita dnešní doby: bránit se globální klimatické změně (tento přesnější termín zvolna nahrazuje ten, který jsem užil v podtitulku: globální oteplení) je na počátku 21. století pro lidstvo prioritou. Aspoň to říká studie, kterou si dal vypracovat britský premiér Tony Blair a které se začalo říkat Sternova, podle jména jejího hlavního autora, Sira Nicholase Sterna, bývalého ekonoma Světové banky. Jedním ze závěrů této vědecko-ekonomické analýzy současných trendů ve vývoji klimatu na planetě je konstatování, že nepodnikne-li mezinárodní společenství ihned radikální kroky proti globální změně klimatu, tedy proti stále se zvyšujícímu objemu emisí škodlivin zadržujících teplo v atmosféře, bude to mít na lidstvo dopad srovnatelný s následky těch největších válek nebo globální hospodářské krize z počátků minulého století. A naopak, že ekonomický prospěch z okamžitých kroků k podstatnému snížení emisí CO2 značně převýší náklady na takové kroky. Jinými slovy: cena za lhostejnost bude nesrovnatelně vyšší než cena za včasnou ochranu života na planetě.
Je třeba říci ke cti Tonyho Blaira, že už několik let tvrdošíjně vyzývá Brity i ostatní lidstvo k ochraně životního prostředí a zejména ke krokům, které by okamžitě vedly k co nejvýraznějšímu snížení emisí CO2.
Jeho americký spojenec George W. Bush je v otázce snižování emisí škodlivin Blairovým protipólem. Stále ještě nehodlá uznat heslo zastánců šetrnějšího přístupu k životnímu prostředí: „Co je ekologické je také ekonomické”. Dodnes staví ty dva pojmy do protikladu. Dodnes odmítá pohlédnout ”za horizont krátkodobých zisků” (jak jeho ohledům na zájmy klíčových odvětví americké ekonomiky říká nevím už který světový deník). Odmítá uznat, že by tam viděl dlouhodobé ztráty. Od roku 1990 stouply americké emise téměř o 16% (kanadské o 30% a Kanada hodlá po vzoru USA vypovědět svou účast na plnění Kjótského protokolu. Kdyby to neudělala, nebyla by prý schopná konkurovat Spojeným státům, které svou ekonomiku plněním protokolu ). Jen pro srovnání: ČR snížila své emise CO2 za stejné období o 27,4% a patří v EU k zemím, které mají v plnění tohoto úkolu (stanoveného Evropskou komisí) nejvyšší tempo. A tempo jejího ekonomického růstu tím příliš neutrpělo.
Dokud se k úsilí evropských a dalších zemí světa nepřipojí Spojené státy (a Kanada, když už jsem ji zmínil; a Austrálie), bude celkový efekt této bohulibé a zřejmě akutně potřebné snahy vlád, podniků i občanů ve zbytku západního světa neúčinný. Že by to Spojené státy měly učinit, to hlásá jeden z předáků Demokratické strany, Al Gore. Vkládat tedy naděje do předpokladu, že případné vítězství demokratů v dnešních amerických volbách do Kongresu by Ameriku posunulo blíž k uplatnění zásad ochrany života na planetě a svět blíž k účinné obraně proti globální klimatické změně, má svou logiku.
Stačí mezinárodní smlouva?
Nebo musí existovat mezinárodní autorita?
Ještě jedna okolnost brání tomu, aby lidstvo jako celek začalo energicky čelit hrozbě klimatické změny: Po rozpadu koloniálního systému a v podmínkách globalizace si dříve podmaněné země činí nárok na stejnou industrializaci a prosperitu, jaké dosáhl – značnou měrou na jejich učet – západní svět. Lidé v těchto zemích i jejich vlády mají pocit, že teď přišla jejich chvíle. A patří k nim i takoví obři jako je Čína a Indie.
K tomu, aby se lidstvo postavilo jako homogenní celek proti hrozbám, které přináší už probíhající klimatická změna, bude zapotřebí něčeho účinnějšího, než je Kjótský protokol, k němuž je možno přistoupit či ho ignorovat. Jestliže v nějakém ohledu svět evidentně potřebuje globální autoritu – ať už autoritu Spojených národů nebo jakéhokoli jiného celosvětového kolektivního orgánu, tak je to v tomto ohledu. Zejména když „světový hegemon” právě v tomto ohledu nehodlá – aspoň za současného prezidenta – svou hegemonii uplatnit. Kolektivní světová autorita, autorita tak efektivní, aby byla schopná definovat obecný prospěch a pak ho také prosadit… to ovšem zní zatím také jako utopie.