Ve Vídni se už téměř před týdnem konal summit EU-USA. V následujících dnech se nestala žádná převratná změna. Ani v evropské, ani v americké politice, ani na světové scéně. Ale to neznamená, že tahle schůzka evropské politické špičky s Georgem W. Bushem zůstala neplodná. Z mého pohledu je jejím „plodem“ fakt, že ve Vídni se znovu a ještě trochu zřetelněji ukázalo, že současná americká administrativa je už ochotná naslouchat svému přirozenému partneru, Evropě. Naslouchat i jeho kritice. Naslouchat a hovořit s ním jako rovný s rovným. Respektovat jiný názor a spolknout i ostrou kritiku.
Když říkám, že se to ukázalo znovu a zřetelněji, připomínám tím, že Condoleeza Riceová i George W. Bush už víc než před rokem při svých návštěvách Bruselu řekli cosi, co se jevilo jako mezník, jako obrat v chování po dlouhé euro-americké roztržce kvůli irácké vojenské operaci, do níž se Bush vrhl v r. 2003 přes varování členů Rady bezpečnosti a Německa. Riceová a Bush řekli před rokem, že Amerika si přeje, aby Evropa (rozuměj EU) byla silná, aby USA měly v Evropě silného spojence. Před tím Washington přihlížel spíš s potěšením tomu, jak se Evropa v přístupu k válce v Iráku rozštěpila, jak tím slábla, jak se z mezinárodní arény vytrácela. Donald Rumsfeld se s pouhým přihlížením nespokojil a vytvořil ďábelsky štěpné pojmy stará a nová Evropa.
Kdo koho potřebuje víc?
Úměrně tomu, jak Spojené státy zabředaly do neřešitelných situací v Iráku a jak si vláda ve Washingtonu uvědomovala, že další problémy na „ose zla” není schopná řešit vojensky, protože vojenskou sílu má vázánu v Iráku, propracovával se prezident Spojených států a někteří z jeho nejbližších spolupracovníků zvolna zpátky k uznání ceny transatlantického spojenectví a dokonce i k uznání ceny mezinárodních institucí, jako jsou MAAE a Rada bezpečnosti.
Na druhé straně Evropská unie se mezitím také k čemusi zvolna propracovávala: k poznání, že zřejmě nedokáže najít svou jednotu, a tím ani svou váhu na světové scéně, nenastane-li mezi ní a USA soulad. Z obou těchto zorných úhlů měla vídeňská schůzka svou hodnotu.
Pro nás Čechy a pro občany dalších nových členských zemí EU, kteří ještě musí na americká víza stát fronty u konzulátů, zatímco Američané do našich zemí mohou přijet bez formalit, kdy se jim zachce, měl vídeňský summit ještě další uklidňující tvář. Evropská unie byla v obhajobě naší kauzy jednotná, nerozštěpila se na ty, co jezdí do Ameriky bez víz a ty druhé. Vzala tu věc za svou. Mohli jsme zjistit, že máme zastání, a to přesto, že tento úkol Unii, tuším, nevyplývá z žádné přístupové či jakékoli jiné smlouvy s novými členskými státy. A George W. Bush i v této záležitosti naslouchal, aniž řekl: Tohle je bilaterální záležitost mezi USA a ČR (Polskem, Slovenskem atd.), Evropská unie není v této záležitosti kompetentní. Přijal Unii jako partnera i v této bilaterální záležitosti mezi dvěma suverénními státy. Jiná věc je, že prezident Spojených států není v této věci rozhodující instancí. Tou je Kongres a Senát Spojených států. Ale i gesta mají svou politickou cenu. a závaznost.
Co udělá Amerika? Co udělá Evropa?
Podle New York Times bude Bushova administrativa skutečně hledat strategii umožňující nějak ukončit guantánamskou anomálii. Její problém nespočívá ovšem v následcích propuštění vězňů na svobodu, jak to ve Vídni předestřel Bush. Její problém je v převedení lidí záměrně držených mimo dosah práva na půdu práva. Amerického či jakéhokoli jiného.
Slovo právo zní v Evropě v současné době často. Nedodržování právních norem, nelegální postupy při převozech podezřelých do zemí, kde právo nevládne, užívání zakázaných metod vyslýchání, na to vše narážel José Barroso, když těsně před setkáním s Bushem řekl, že připuštěním takovýchto metod obrany před terorismem riskuje Západ, že se připraví o duši. Jinak řečeno, že sám popře hodnoty, které před islámskými džihádisty brání. Ve Vídni naznačila rétorika amerického prezidenta, že už si je vědom, že nechat na Spojené státy padat takováto obvinění a podezření, znamená poškozovat vlastní věc. Mimochodem, bylo by uklidňující vědět, že také státníci těch evropských zemí, na které padá podezření ze součinnosti na tajných převozech vězňů k výslechům, vztáhli Barrosova slova i na sebe.
Co tedy udělá Evropa? Pro to nejdůležitější, pro řešení své institucionální krize, to jest také pro získání respektu na světové scéně i u svého zámořského partnera, si dala Evropská unie nestoudně pohodlnou lhůtu: do roku 2009. Do té doby může leda vyřizovat běžnou agendu, ale nemůže pomýšlet na to, že by svou autoritou ovlivňovala běh světa. Být Bushem či – raději - řadovým Američanem, řekl bych s pohrdavým údivem: A to chcete být Americe rovnocenným partnerem? To chcete být silnou, ve světě uznávanou formací, které by Amerika naslouchala a kterou by Amerika dokonce tu a tam poslechla?
