Před týdnem jsem tu psal o vydírání surovinami, konkrétně zemním plynem. Docela to vzbudilo ohlas, z něhož jsem si mohl udělat závěr, že každý není ochoten či schopen dívat se na cenu určité suroviny - tedy v tomto případě plynu - jako na politickou zbraň. Tržní ceně se prý má umět přizpůsobit každý nebo…. To "nebo" jsem se právě minule pokusil popsat. Všechny jsem nepřesvědčil.
O tři dny později - 6.1. 2006 - jsem otevřel Financial Times (FT) a přečetl si - spolu s miliony lidí všude na světě - lepší a propracovanější verzi vlastních názorů. A protože FT, a tedy i jejich komentátora Philipa Stephense, čte celý svět, dovolím si ho obšírně citovat. Téma stojí za to, podle Philipa Stephense je to dokonce centrální téma 21. století. A já, protože bych k tomu lépe než on nic víc říct neuměl, jen dodám, že v tom s ním souhlasím.
„… Když Rusko a Ukrajina nakonec uhnuly před hrozící kolizí, zbytek Evropy otočil zpátky přivřené kohoutky ústředních topení a starosti si už zase dělal jen se změnou klimatu. Kéž by to byla jediná starost! První pokus o rekapitulaci té rusko-ukrajinské pře o cenu ruského plynu snadno odhalí, že byla faktorem v mocenském boji mezi Mr. Putinem a ukrajinským Viktorem Juščenkem. Hlubší analýza v ní ovšem může vidět už první šarvátku éry, v níž se spory o přístup k přírodním energetickým zdrojům stanou nejvážnější hrozbou pro stabilitu světa."
Financial Times dal ostatně článku Philipa Stephense titulek: „Rvačka o energie rozdmychává novou éru silové politiky“. Já bych to řekl ještě ostřeji: rvačka o energie může být někomu dobrým důvodem či jen záminkou k zahájení silové politiky a vydírání energetickými zdroji může být nástrojem takové politiky.
„Ať je to tak či onak,“ říká dál Philip Stephens, „energetická bezpečnost, čí spíš přesněji energetická nejistota, si vydobyla místo na jednacím pořádku geopolitického programu současnosti. I před rusko-ukrajinskou krizí se předpokládalo, že energetika bude centrálním bodem programu G8 na jejím zasedání v Petrohradu. Konec konců potřeba odstranění chátrajícího jaderného arzenálu a pak ještě zásoby nafty a plynu jsou to jediné, co Moskvu opravňuje k tomu, aby si činila nárok na místo u stolu G-osmičky.“
„Putinovým úmyslem bylo prezentovat se jako spolehlivý partner ve světě, jenž je čím dál závislejší na fosilních palivech. Místo toho jsme byli svědky, jak ruský prezident použil bez nejmenších skrupulí mohutné ruské rezervy zemního plynu jako nástroj zahraniční politiky.“
Nemusím už dál citovat Philipa Stephense v jeho argumentaci, která jasně odhaluje, čeho vlastně chtěl Putin dosáhnout. Všude ve střední a východní Evropě jsou ještě dost živé historické reminiscence, které nám umožňují si to domyslet.Ale komentátor FT vidí, jak závislost na energetických zdrojích deformuje politické vztahy také všude jinde:
Před kým se zítra bude sklánět svět?
„Nemusíte ani věřit, že motivací americké invaze do Iráku byla nafta, abyste si všimli, jak otázka energií určuje zahraniční politiku i těch nemocnějších: Potřeba ruského plynu už dlouho spoluurčuje politiku Evropy vůči Moskvě. Servilnost Gerharda Schrödera, bývalého německého kancléře, vůči Putinovi toho byla nejnestoudnějším příkladem. (…..) a fakt, že Saudská Arábie je zdaleka nejvýznamnějších dodavatelem ropy, zajistil jejím režimu i po 11. září 2001 zacházení v nejjemnějších rukavičkách.(….) To, že Čína a Indie představují čím dál víc motory, jejichž spotřeba roste, mění situaci od základů.(…) Možné konflikty mezi spotřebiteli energií jsou do budoucna právě takovou hrozbou jako konflikty spotřebitelských zemí s dodavatelskými.“
Komentátor FT vypočítává a charakterizuje všechna ohniska dnešních napětí a možných zítřejších konfliktů. Rusko a jeho odběratelé jsou jen jedním z mnoha. Nakonec Philip Stephens říká v závěru svého komentáře ve Financial Times ze 6.1.2006:
„Často jsem slýchal, že trh vyřeší vše. (…) Trh ale nemá páky na politiku síly.“
Evropa i celý západní svět tedy hledají vlastní páky: A jiný komentátor FT, Wolfgang Munchau, za další tři dny (FT 9.1.2006) jednu nabízí: jadernou energii. Nevyřeší všechno ale nevyhnutelně musí být součástí řešení.
