Včera psal o dětech pan Kučera, dnes já. Překonám svůj ostych a vyzpovídám se. Je koneckonců rozněžnělý čas předvánoční. Je to pár dní, co jsem doma u prostřeného stolu dost dlouho zatínal zuby, abych nekazil náladu mentorováním. Třináctiletý Míša a jedenáctiletá Anežka, moje vnoučata, bohorovně nechávali stydnout polévku, neboť se při ní, na nedělní návštěvě u prarodičů, skvěle bavili tím, že každý sveřepě popíral to, co tvrdil ten druhý. Pořád dokola, pořád stejnými slovy, pořád o něčem, co rozhodně nestálo za to, aby to kdokoli popíral: „Tak to vůbec nebylo, abys věděl!“ „A bylo!“ „A nebylo!“ „A bylo!“ „A nebylo!“ Polévka stydla, krev v žilách vřela… Ne, v mých žilách nic nevřelo, to se jen snažím o vtipnost! Ale rozhodně mě a mé choti, autorce té polévky, to nedávalo příležitost ani zdůrazňovat chutnost a prospěšnost podávané stravy ani přispět k literární úrovni dadaistického výkonu dvou mladých slovesných umělců.
Svět podle Zdeňka Velíška (159)
Ale objevil se lenochod,
a dialog zarputilých sourozenců začal být najednou vzrušující přesto, že zůstal, co do bohatosti slovníku, stejně jednoduchoučký jako dosud. „Lenochod je takový nazelenalý!“ „Chacha, není nazelenalý!“ „A je!“ „A není!“ „Náhodou je nazelenalý!“ „Nazelenalý teda určitě ne.“ „Právě že jo!“ Vzrušující téma, jak jsem postupně zaznamenával, nutilo obě děti k využití poněkud širší slovní zásoby, než jakou skýtá pouhé sloveso být v kladném a záporném tvaru. I ve větné stavbě upustili od stereotypu, i když se do té chvíle bavili také tím, že stonásobným opakováním „A je!“ „A není!“ zkoušeli, jak brzo přejde dospělé u nedělního oběda trpělivost. Ostatně snad právě kvůli tomu předstírali hádku.
Tentokrát se jim ale vyplatilo opakovat nejenom sloveso být v kladné a záporné podobě, ale tu a tam také připomenout, že se jedná o lenochoda a že předmětem sporu je Anežčino tvrzení, že je nazelenalý, kdyby snad náhodou udolaní dospělí už neposlouchali dost pozorně. Takže jsem nakonec přece jen padl do léčky a řekl jsem si: „Jak může to dítě obhajovat tak absurdní představu? Vždyť už jí není pět. Něco o té přírodě přece ví. Nazelenalý savec, kdo to jakživ viděl! Ta její fantazie! A jak sveřepě na tom trvá! „A je nazelenalý! Lenochod j e n a z e l e n a l ý!“ Stále ještě jsem měl pocit, že Anežce nejde o to obhájit nazelenalou barvu lenochoda, ale jen vydržet se hádat déle než brácha. Zvítězit. Mít poslední, i když absurdní slovo: „A je nazelenalý. Lenochod je nazelenalý!“
Pokusil jsem se dát jedné straně zapravdu a tím zachránit polévku i další chod před vystydnutím. „Lenochod je přece takový šedý. Nebo možná šedohnědý. Nemůže být nazelenalý!“ „A je nazelenalý!“ „Tak dobře, půjdeme se po obědě podívat na internet, teď už proboha jezte!“ Nicméně jsme ještě xkrát všichni slyšeli neústupnou Anežku mumlat mezi sousty „A je nazelenalý!“ V jedné chvíli se mi najednou zdálo, že je zaražená tím, že jí to nikdo nevěří, dokonce ani já ne. Jako kdyby obhajovala pravdu pravdoucí. Zarazilo mě to, přestával jsem chápat smysl té hry, ale nepřestával jsem šířit svou tezi o barvě lenochoda a popírat tezi dítěte. Konečně byl sněden oběd, jehož barva nebyla naštěstí ani pro Anežku nazelenalá, což mě trošku uklidnilo. Její žertování se naštěstí týkalo jen jednoho živočišného druhu, nikoli kuřete na talíři, ani našeho psa barvy polárního vlka. Sebevědomě jsem děti postavil k počítači a než jsem se proklikal na internet, opět jsem stačil suverénně popřít možnost, že by Anežka někde mohla vidět nazelenalého lenochoda, nebo o něm třeba jen číst.
Pak ale přišla velká blamáž Děda Vševěda
Ano připadal jsem si jako Děd Vševěd, když na hojném počtu obrázků byla na internetu srst lenochoda šedá, šedohnědá nebo hnědá, a jediné, co bylo na fotografiích zelené, bylo listí stromů, na kterých byla zavěšená zvířata vyfotografována. Byl bych se neobtěžoval číst povídání o lenochodech, kterým byly obrázky doprovázeny, kdybych tam nebyl chtěl najít ještě i slovní potvrzení své nezpochybnitelné pravdy: lenochod přece nemůže být nazelenalý! Není to žádný papoušek!
Míša odkliknul na další stránku a najednou slyším Anežku, jak čte, či spíš deklamuje, a to čím dál hlasitěji a vítězněji: V lese je obtížné lenochody zahlédnout, protože se pomalu pohybují a protože jejich drsná, chundelatá srst dostává v období dešťů NAZELENALÝ ODSTÍN!!! A jelikož jsem podezřele mlčel, přečetly mi děti ještě, proč to tak je. Moc jsem neposlouchal, tonul jsem v rozpacích, pokud jsem se přímo nepropadal hanbou. "Ve žlábcích na chlupech lenochodovy srsti rostou mikroskopicky drobné zelené řasy. U lenochoda dvouprstého jsou žlábky na chlupu podélné a velmi zřetelné, kdežto u lenochoda tříprstého jsou příčné a méně nápadné. Výsledek je však stejný. Lenochod dostává nazelenalou barvu. Tento nezvyklý případ symbiózy je ještě zdůrazněn existencí malé můry, která je vázána na řasy lenochoda a kterou můžeme v jeho srsti často vidět. Následkem obrácené polohy roste srst lenochoda v opačném směru než u ostatních zvířat, to znamená od břicha směrem na záda", stálo v textu.
Vypadl jsem totálně z role děda vševěda. Blamáž před dítětem je moc ošklivá blamáž. Ale o něčem mě ta příhoda s nazelenalým lenochodem poučila. Nejenom o tom, že bude možná moudré jít se podívat do „Života zvířat“, jaké barvy je polární vlk, ale hlavně o tom, že není radno nepochybovat o své pravdě jen kvůli tomu, že ji vyvrací dítě. Možná právě tehdy, kdy vám odporuje dítě, je dobré zpozornět a ptát se proč a klást sám sobě kontrolní otázky. Zejména, když vás zarazí, že si dítě za svou pravdou stojí tak sveřepě, jako moje vnučka Anežka při té k zoufání primitivní a zpočátku směšné hře na „já mám pravdu, ty nemáš pravdu“ u nedělního oběda.
A tak si teď už radši kladu kontrolní otázky při každém svém komentáři. Vždyť ti, kteří pod nimi v „Diskusi“ hrají tak vášnivě hru na „já mám pravdu, ty nemáš pravdu“, taky někdy připomínají děti, a přes svou občasnou nevychovanost mohou skutečně pravdu mít. [Aspoň tu a tam. Hlavně ovšem pod komentáři těch druhých).
Veselé Vánoce.