Každý čtenář ekonomických rubrik novin nebo odborných týdeníků musel zaznamenat, že se česká ekonomika konečně dostala ven z krize a že začíná potěšitelně růst. Musel ale také zaznamenat, že se stejně, ne-li více, vzpamatovávají z krize i všechny okolní země, s nimiž jsme se vždy srovnávali: roste polská ekonomika, která se jako jediná do krize ani nepropadla, roste ekonomika Slovenska a dokonce i Maďarska, která na tom byla hodně špatně, a samozřejmě rakouská a pro nás a pro celou Evropu nejdůležitější ekonomika německá.
V této skupině zemí, jejichž výčet je jen příkladný a samozřejmě neúplný, jsou jak země, kde se platí eurem, tak země, které jsou sice členy Evropské unie, ale na přijetí eura se tam teprve čeká. Vypadá to tak, že celá tato široká hospodářská oblast nevděčí za obnovu svého ekonomického růstu používané měně, nýbrž nastalé růstové fázi ekonomického cyklu. To, že současnou růstovou fázi cyklu vystřídá jednou fáze sestupná, je téměř jisté, to je ale věc jiná a o tom dnes řeč nebude.
Nástup růstové fáze ekonomického cyklu nepřišel samovolně, právě uplynulé krizové období bylo ve všech zemích naplněno horečnou aktivitou vlád, bank, parlamentů a všech finančních institucí, které všechny pečlivě rozebíraly příčiny krize ve snaze neopakovat chyby a objevit nové léky. Četné analýzy příčin a průběhu krize vyústily do použití celé řady nástrojů, z nichž některé byly dávno známé a učebnicově doporučované, buď z arzenálu keynesiánské ekonomie, nebo z portfolia monetaristů.
Krize však přinesla také nová a do té doby nevyzkoušená řešení, jakým byla zejména politika kvantitativního uvolňování pocházející ze Spojených států. Tento nový nástroj dokázal u mnoha ekonomů vzbuzovat hrůzu, protože podle všeho, co se ve škole učili, by taková politika měla vést k prudké inflaci. Ale nevedla. Vyzkoušeno toho bylo opravdu mnoho, učebnice ekonomické politiky jsou dnes bohatší o další nástroje připravené pro budoucí použití.
My si ale musíme všimnout toho, že žádného centrálního bankéře ani nikoho jiného ani v eurozóně, ani mimo ni ani ve snu nenapadlo pomáhat své zemi z krize pomocí manipulace s kurzem vlastní měny ve směru jejího záměrného oslabování. Takový nápad dostala jen bankovní rada České národní banky a její guvernér. Oslabování kurzu vlastní měny patří do zavrženíhodného arzenálu měnového nacionalismu s jeho kurzovými válkami. Pomáhá domácím exportérům a domácí zaměstnanosti na úkor zaměstnanosti sousedů. I kdyby pro nic jiného, pak určitě proto je tak důležitá společná měna euro, která kurzové války vylučuje.
ČNB ústy svého guvernéra prohlašuje, že chce v oslabování koruny pokračovat dál. Všechno nasvědčuje tomu, že se guvernér naší centrální banky cítí polapen do pasti. Odtroubit politiku oslabování koruny by znamenalo přiznat vlastní hrubý omyl a to by se v tak zásadní věci samozřejmě rovnalo rezignaci na post guvernéra. A tak nezbývá, než v pomýlené a v nejhorším slova smyslu originální měnové politice pokračovat a v koutku duše netrpělivě čekat, že přijetí eura jednoho dne učiní tomuto trápení konec.
