Profesorovi University of British Columbia a hostujícímu profesorovi Univerzity Karlovy Josefu Skálovi bude v létě 69 let. Jeho rod žil čtyři staletí na Malé Straně a přežil leccos. Tedy až komunistickou perzekuci, kvůli které on sám v roce 1968 emigroval nejdříve do Švédska a potom do Kanady. Nyní žije ve Vancouveru, pár metrů od břehu English Bay a jako spokojený důchodce čerpá výhody vyspělé demokracie (jak sám říká). Přidává k tomu, že mu nic neschází, kromě toho, že mu před týdnem zemřel 17 let starý kocour a jemu samotnému velmi pozdě diagnostikovali boreliózu, takže má teď zavedenou hadičku na pravidelný přísun antibiotik.
Skála na břehu oceánu
S úsměvem a lehkou sebeironií prohlašuje, že by ve stáří měl vidět pošetilost shromažďování různých cen, ale že mu to dělá moc dobře. Pokud bychom převzali jeho slovník, pak mu asi „nejvíc dobře“ bylo v říjnu před dvěma lety, kdy z rukou ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga převzal cenu Jana Masaryka Gratias Agit za mimořádné zásluhy v propagaci dobrého jména České republiky v zahraničí. Převzal ji za Divadlo za rohem, které v roce 1976 zakládal a kde hrál, produkoval, navrhoval scénu i osvětlení. A samozřejmě režíroval. Třeba i Nebe na zemi, k jehož inscenování mu práva osobně sepsal a předal sám Jiří Voskovec. Už před mnoha lety o něm Vancouver Sun napsal, že je renesančním mužem a v jeho případě to nebylo přemrštěné tvrzení. Stačí se jen zamyslet, kolik známe lidí, kteří se například významně podíleli na rozvoji transplantace kostní dřeně na jednom konci světa a byli členy profesionální herecké unie na tom druhém. A stihli si při tom malovat obrazy, na které se dá (velmi dobře) dívat…
Abych nezapomněl, v olympijském hokejovém turnaji bude fandit Kanadě, když pro úspěch tolik udělala. Ale stejně tak bude rád, když vyhrají Češi nebo Švédové. Hlavně aby nevyhráli Rusové. Kvůli ruské rozpínavosti a Putinovi, říká. S tím co si zažil, se mu nelze divit.