Andrij Ševčenko, držitel Zlatého míče 2004 a jeden z nejznámějších Ukrajinců dneška vůbec, se s heslem „Ve zdravém těle, zdravý duch“ vrhl do politiky. Na tom, že po ukončení kariéry se místo Dynamu Kyjev upsal politické straně, není nic zase až tak zvláštního. Jen je ale trochu zvláštní jaké.
Ševčenkův politický faul
"Hrál jsem v největších fotbalových klubech, vyhrával jsem poháry a medaile, Zlatý míč… a byl jsem hrdý na to, že jsem Ukrajinec… Jakékoli vítězství zajistí jedině dobrý tým. Na stadionech jsem nejčastěji slyšel 'Vpřed Ukrajino!' A sám osud mi tak ukázal, kterou politickou stranu si mám vybrat. Věřím v Natalii, věřím v sebe, věřím v náš tým. Ukrajino, vpřed!" (vzhůru)
Takovými slovy Andrij Ševčenko objasnil (neobjasnil), proč si vybral zrovna politickou sílu Natalije Korolevské „Vzhůru, Ukrajino!“, stranu, která ještě před zhruba půl rokem mohla počítat s podporou maximálně 1,5 % voličů. Ševčenko vždy podporoval sociálnědemokratické ideje. V devadesátých letech jeho tehdejší klub Dynamo Kyjev, a on s ním, podporoval Sociálně demokratickou stranu (SDPU) vedenou Hrehoryjem Surkisem (předseda ukrajinské fotbalové federace, jeho bratr je ředitelem Dynama Kyjev). A v roce 2004, před oranžovou revolucí, podpořil Ševčenko Viktora Janukovyče. Teď znovu podporuje sociálnědemokratickou stranu, „Vzhůru, Ukrajino!“ je totiž její moderní verzí. Zároveň ale Ševčenko, ač třeba nevědomky, podporuje znovu i Viktora Janukovyče. Zdá se, že strana Korolevské je jen dobře promyšlená technologie. Důvodů, proč si to myslet, je několik.
Korolevská byla nedávno „odejita“ z Bloku Julie Tymošenkové, prý pro spolupráci s vládou Viktora Janukovyče. Následně se dostala do vedení Sociálně demokratické strany Ukrajiny a nakonec vytvořila vlastní novou stranu, také postavenou na sociálnědemokratických idejích, a pojmenovala ji „Vzhůru, Ukrajino!“. Nedlouho poté dokázala strana, která se mohla ještě v březnu spolehnout na podporu jen něco okolo 1 % voličů, okouzlit Andrije Ševčenka natolik, že se za ni rozhodl kandidovat do parlamentu. Na kandidátce je číslem dvě. Otázkou je, proč se slavný a všemi oblíbený fotbalista rozhodl zahájit politickou kariéru v tak nejistém podniku? Ale pojďme dále.
S ohlášením Ševčenkovy nominace se hned poté objevily zprávy, že Andrij kandidovat nemůže. Bohužel pro něj mluví zákon Ukrajiny jasně. Ten, kdo v posledních pěti letech nežil na území Ukrajiny, nedisponuje pasivním volebním právem, a tedy nemůže být volen. Alespoň do doby „předševčenkovské“ Ústřední volební komise vytrvale odmítala žádosti ukrajinské diaspory (velmi početné) mít v parlamentu vlastního zvoleného zástupce. Přes pravidlo pěti let, zdálo se, nejede vlak. Jenže co se zpočátku zdálo jako nepřekonatelná překážka, se nakonec ukázalo jako překážka nepřekonatelná jen pro některé (nebo ty ostatní). Místopředseda Ústřední volební komise Ukrajiny Маhеrа prohlásil, že bohužel v současném zákoně neexistuje mechanismus, jak dokázat, že Ševčenko na Ukrajině nežil…Každé malé dítě ví, že Ševčenko v posledních pěti letech hrál za AC Milán, za Chelsea a až potom za Dynamo Kyjev a byť se dříve na Ukrajině někdy ukázal, trvale na jejím území nežil, protože pracoval v zahraničí, stejně jako statisíce jiných, v cizině pracujících Ukrajinců. Ti si ale o nějakém pasivním volebním právu mohou nechat leda jen zdát.
Dále. Strana Korolevské nemá evidentně nejmenší problém s politickou reklamou, protože Natalie Korolevská je úplně všude. Na ukrajinských televizních kanálech se vyskytuje častěji než reklama na hygienické potřeby, její klip „Mám sen vidět Ukrajinu bohatou a spravedlivou“ se vysílal během ME ve fotbale v jednom z nejlepších vysílacích časů – těsně před zápasy. Celou Ukrajinu oblepila Korolevská více než 2 500 billboardy, což je dokonce zhruba o 500 více než vládní Strana regionů. Její televizní tažení je prý také až desetkrát dražší. Logicky se pak všichni ptají, jak si strana, která ještě v březnu měla podporu tak 1 % voličů (dnes okolo 4–5 %), může dovolit hodinový přímý přenos svého sjezdu z kukuřičného pole na státní televizi. Pokud bude Korolevská pokračovat takovým tempem, může její rozpočet na kampaň dosáhnout až 150 milionů dolarů. To jsem si nevymyslela, to říkají odborníci na reklamu. Korolevská sice tvrdí, že strana se samofinancuje díky kandidátům, ale ti, i kdyby nakrásně chtěli, nemají šanci takový rozpočet utáhnout. Podle některých analytiků proto musí mít Korolevská nějakou dohodu s vládou.
Báťkivština, strana Julie Tymošenkové, si stěžuje, že Korolevská kopíruje Tymošenkovou a že se chce postavit na její místo. To ale nevypadá nadějně, Korolevská sice vypadá dobře a také si oblíbila dramatická gesta, k nahrazení Tymošenkové jí to ale zřejmě bude stačit jen těžko. Hlavní stížnost opozice nicméně směřuje na funkci strany „Vzhůru, Ukrajino!“ Podle opozice jde o projekt, který jí má odebrat hlasy a podle politologů má přilákat dezorientované voliče. A takový cíl už vypadá splnitelněji. Vzhůru, Ukrajino! má pravděpodobně hrát roli takzvané třetí síly a rozbít obraz černo-bílé politické kampaně, kde by figurovala jen opozice a vláda.
Proč se Andrij Ševčenko rozhodl na něčem takovém podílet, je velkou otázkou. Dříve se spekulovalo, že se připojí k jinému velkému sportovci Vitaliji Kličkovi, který se na ukrajinské politické scéně vyprofiloval jako odpůrce současného režimu, ale zároveň se nenechal vtáhnout do řad sjednocené opozice a vystupuje zcela samostatně. A průzkumy mu dávají nadějné vyhlídky. Ševčenko ale do UDARu (strana Vitalije Klička) nevstoupil prý proto, že dva velcí sportovci v jedné straně by prý byli příliš. Jasný argument. Jestliže ho akceptujeme jako seriozní odpověď, otázka, proč si vybral „Vzhůru, Ukrajino!“, pořád visí ve vzduchu. Jednou z možností je, že Ševčenko na Ukrajině opravdu dlouho nebyl a ukrajinské reálie jdou mimo něj. Strana regionů na volbách dlouhodobě usilovně pracuje, mění volební zákony, rýsuje si nově volební obvody, cenzuruje média… Pokud tohle Ševčenko ještě nezaznamenal, tak v takovém případě velké politické schopnosti neprokázal, nechal se využít a dělá stafáž. Naivita se v ukrajinské politice nenosí a trestá. Nebo naopak. Ševčenko ví, co dělá. A o to hůř.