Česká společnost zažívá v posledních měsících viditelné a citelné ztráty plynoucí z naší zahraniční a obranné politiky. Letos v červenci padlo v Afghánistánu pět našich vojáků v boji s militantními islamisty, jejichž rozpínání ohrožuje bezpečnost Evropy aktuálně i na Blízkém východě a v severní Africe. Současně se naši zemědělci a exportéři obávají dopadů sankcí Evropské unie namířených proti ruské invazi na Ukrajinu.
Veřejná diskuse a vyjádření řady politiků reflektující tyto lidské a ekonomické ztráty ukazují to, co náčelník Generálního štábu české armády vystihl slovy, že „naše společnost je obecně neochotná podstupovat jakékoliv oběti“ a „že ne všichni se ztotožňují s myšlenkou, že svobodu je potřeba bránit i dnes“. Zdá se, že jako společnost nejsme dostatečně připraveni nést ztráty v důsledku obrany základních hodnot, na kterých stojíme. A přitom jsou to hodnoty jasné a všem srozumitelné. Jde přeci o dlouho upíranou svobodu, díky které dnes sami rozhodujeme o své zemi a nejsme zotročeni cizí mocností či ideologií.
Ochrana svobody, která je primárním cílem naší zahraniční a obranné politiky, ale nezačíná až na našich hranicích. V dnešním propojeném a rychle se proměňujícím světě je nutné společně se spojenci bojovat o naši svobodu i na vzdálených místech a prosazovat principy mezinárodního práva i daleko za našimi hranicemi.
A to je přesně ten důvod, proč se jako země připojujeme k sankcím proti putinovskému Rusku, abychom zastavili jeho snahu destabilizovat a o pohraniční oblasti okrást slabší sousední stát. Proto také vysíláme vojáky na daleké zahraniční mise, aby bojovali s islámskými fundamentalisty, kteří podnikají teroristické útoky v evropských městech a naši civilizaci chtějí zničit.
Nezdá se ale, že by široké veřejnosti byly tyto souvislosti jasné a nelze říci, že by naši političtí představitelé dělali dost pro to, aby je vysvětlovali a připravovali společnost i na větší ztráty, které nepochybně přijdou. Na druhou stranu je potřeba ocenit, jak důstojně vzdali nejvyšší ústavní činitelé poctu vojákům nedávno padlým v Afghánistánu. Obávám se ale, že to nestačí. V logicky navazující veřejné debatě „proč mají Češi umírat v Afghánistánu“ prezident ani premiér nepožádali o krátký podvečerní televizní projev, kde by národu vysvětlili důvod onoho boje ve vzdálené a neznámé zemi. Větší úsilí našich politických představitelů je přitom nutné. Kdo jiný, než politici v roli státníků mohou národu připomínat dobré důvody, pro které jsme ochotni podstupovat bolestivé ztráty?
Vyjádření většiny našich politiků v souvislosti s evropskými sankcemi proti ruské agresi státnický rozměr postrádají úplně. Jednotliví ministři se pustili do řešení ztrát, které čeští exportéři zaznamenají, a hlavním mediálním tématem byly počty nevyvezených přesnídávek. Nepadlo téměř slovo o tom, proč jsou sankce nezbytné a proč je v našem bytostném zájmu postupovat společně s evropskými spojenci. Vysvětlení typu, že tak „EU rozhodla“ jsou v tomto případě nejvíc nešťastná, protože upevňují iluzi, že jde o rozhodnutí někoho jiného a že my na tom vlastě zájem nemáme.
V této souvislosti bylo smutné sledovat vyjádření premiéra, který po evropském summitu jednak zpochybňoval smysluplnost sankcí a již dopředu avizoval, že se k nim ČR nemusí připojit. O účinnosti sankcí je samozřejmě potřeba vést kvalifikovanou debatu. Ale v okamžiku, kdy je nutné se putinovské agresi jasně postavit a alternativní nástroje nemáme nebo nechceme použít, je zpochybňování sankcí úkrokem špatným směrem. Komentáře prezidenta na summitu NATO, zpochybňující informace aliančních zpravodajských služeb o vpádu ruských mužů a techniky na ukrajinské území, také nepomáhají české veřejnosti pochopit, proč by měla přinášet ztráty na podporu Ukrajiny.
A přitom, kdo jiný, než nejvyšší ústavní představitelé by měli národu vysvětlovat smysl bolestivých ztrát, které jako společnost přinášíme ve jménu hodnot a principů (např. územní svrchovanosti a celistvosti), díky kterým si dnes užíváme svobody naší země v bezpečném sousedství? Který z politiků vynakládá úsilí proto, aby veřejnosti objasňoval, proč není možné s rukama za zády přihlížet Putinově vpádu do příhraničních regionů slabší sousední země, když právě to Česko ve své historii zažilo?
V demokratické společnosti si volíme politické představitele i proto, aby se v časech informačního zmatku a nejistoty ujímali role státníků a ukazovali jakou cestou a proč je potřeba se ubírat. Společnost, která postrádá státníky a jejíž politici jsou nejistí a nesrozumitelní, těžko vyvine odhodlání položit oběti při ochraně hodnot, na kterých stojí. Taková společnost na své hodnoty nejprve zapomene a pak o ně zcela přijde.
