Obyvatelé zemí Koruny české už 65 let žijí v míru. Kromě rychlé agrese v srpnu 1968 (při níž ovšem střílela pouze jedna strana) jsme zapomněli, co to je, když jde jaksi přímo o život. Říci „naštěstí“ bylo by sobecké, ne-li cynické, protože ve světě se stále válčí a zabíjí, co lidská krvelačná hrdla ráčí. A informace o tom máme díky komunikační revoluci stále na talíři. Mnohdy doslova, protože zprávy o obětech nás nešetří ani v pravé poledne. Smrt navykli jsme si přijímat jako cosi běžného, o to samozřejměji, že se nás dotýká pouze zprostředkovaně. Proto už se nad ní ani tolik nerozčilujeme. Nebolí přímo naše těla, jenom na dálku dráždí duše, a uvykli jsme skutečnosti, že existuje a je čímsi všedním. Alespoň za humny. Sdělení kolik lidí a jakým způsobem bylo zase někde v širém světě zabito, stává se prostřednictvím televize a rozhlasu jakousi doprovodnou kulisou při běžných činnostech, něco jako Eva a Vašek nebo Ordinace v růžové zahradě.
Jediné, co ještě dokáže vyrušit zdejší mírový ostrůvek v násilném okolním moři, je zabití dětí. Na malé lidičky jsme naštěstí ještě stále hákliví. Prepubertální a pubertální Palestinci, zastřelení izraelskými vojáky. Případně dětské oběti nepřesného amerického „humanitárního“ bombardování. To umí zvednout žluč českého pantatíka a paňmaminky. A nejsme v tom sami. Startuje okamžitě celá Evropa. Poutavé titulky na prvních stránkách deníků. Plačící pozůstalí v televizních záběrech. Humanitární organizace vydávají prohlášení. Organizují se protestní demonstrace před příslušnými ambasádami. Pálí se izraelské a americké vlajky. „Hnusní Židi! Odporní Amíci!“ Tak zní hlas lidu, trouba Boží, velebné a velebené veřejné mínění.
Nyní, jak to tak vypadá, popravil Tálibán sedmiletého kluka pro špionáž. Ne žádný čelní střet, při kterém může pár vojáků ztratit nervy z davu výrostků, útočících kameny, klacky a praky (které mimochodem také zabíjejí; nejen samopaly) a ve strachu začít střílet. Neomluvitelně, však pochopitelně. Ne nálet na objekt, který ozbrojenci obložili živými štíty, mezi nimiž se děti vyjímají obzvlášť dobře, neboť jejich smrt srdce světa víc zabolí… Nic z toho. Ten chlapeček byl chladnokrevně oběšen. Jako zpráva se to objevilo všude kdesi vzadu, poloskrytě. Nepovstali aktivisté, nesepisují se petice. Nezní spravedlivě rozhořčení pobouřeného českého, moravského a slezského (a samozřejmě nejen jeho) lidu. Jako by bylo normální zhoupnout za krček sedmiletého špunta kvůli vyzvědačství. I na internetových diskusích nebyli ti zhnusení z tohoto činu v jasné převaze. Opět se objevily pozoruhodné logické řetězce, na jejichž konci bylo zvěstování, že viníky té popravy jsou vlastně Američané, protože kdyby proti Tálibánu nebojovali, nemohl by ten prcek dělat špiona a tedy by se mohl namísto pověšení těšit dětskými rozvernými radostmi, jako je například kamenování o něco starší sestry kvůli tomu, že se, mrcha jedna, nechala znásilnit jejich už dávno dospělým strýcem. Dokonce jsem narazil v jedné takové debatě na mudrlantskou myšlenku, že nesmíme zapomínat na mnohé historické příklady dětského vyzvědačství, a že kdyby ten kluk za dolary neprodával svoje soukmenovce, neskončil by tak špatně. Vlastně: zločin a trest, dalo by se říci…
Organizovanou vraždu sedmiletého afghánského špiona fanatickou a teroristickou bandou tálibánců, kteří se zaštiťují zparchantělým výkladem islámské šaríi, spojeným s nejbarbarštějšími paštunskými zvyklostmi, odsoudil pořádně vlastně jenom afghánský prezident Hamíd Karzáí, který prohlásil, že sedmileté dítě nemůže být špionem a poprava že je zločinem proti lidskosti, a také britský premiér David Cameron, který je na své první návštěvě Afghánistánu. „Pokud je to pravda,“ řekl, „jedná se o nejhorší zločin. Myslím, že vypovídá o Tálibánu mnohem víc než jakákoliv kniha, článek nebo projev na toto téma.“
Což plně podepisuji. Ovšem současně se ptám: naše milé veřejné mínění, vážení spoluobčané, jak je to tedy s těmi dětmi? Jste také tak pobouřeni jako v jiných (a lze říci, že okolnostmi nesouměřitelných) případech? Nebo vaše rozhořčená slitovnost s nevinnými dětmi z Palestiny, Iráku, Afghánistánu zcela pokrytecky zakrývá něco zcela jiného, totiž nechuť k Izraeli a antiamerikanismus? Na obojí má každý právo a mnoho důvodů. Ale neschovávejte se potom, prosím, za děti. Potřeba obrazných živých štítů pro krytí vlastních názorů věru nesluší občanům země, která už pětašedesát let nebyla ve válce.
